sukulenty

Jako Adromischus trigynus jsme v polovině osmdesátých let minulého století pěstovali kdeco. Netuším proč se tehdy zrovna toto jméno používalo skoro pro všechny rostliny rodu Adromischus s kropenatými listy, navíc často ještě zkomolené (zdánlivě logicky) na „tigrinus“. Jenomže „trigynus“ dle botanického slovníku znamená „se třemi bliznami“ (zatímco tigrinus = tygrovaný, skvrnitý jako tygr), takže s více či méně pestrými vzory na listech nemá vůbec nic společného. Každopádně jsem tehdy dostával v balíčcích s objednanými rostlinami jako Adromischus trigynus většinou notoricky známý (a stejně krásný) Adromischus cooperi, který jsme téměř všichni potom za trigynus (resp. „tigrinus“) dost dlouho považovali. Nedostatek odborné literatury i článků o ostatních sukulentech v tehdejších kaktusářských časopisech nás zkrátka jistý čas ponechával v nevědomosti.Nedávno jsem se měl znovu možnost přesvědčit, že čas (a s ním spojený pokrok) není všemohoucí a zdaleka všechno napravit nedokáže, a ani více než čtvrtstoletí strávené se sukulenty z nikoho automaticky neomylného pěstitele nenadělá.
Začnu tím, že jsme si asi před pěti lety pořídili konečně opravdový Adromischus trigynus. Objednal jsem ty rostliny u velice šikovného pěstitele pana Josefa Skály a doma pak vybalil dvojici kytiček opravdu krásných a výrazně se lišících od všeho, co jsme až doposud jako Adromischus trigynus pěstovali. Pyšně a zálibně zároveň jsem pohlížel na ty enormně křehké rostliny, jejichž listy se málem odlamovaly i při neopatrném pohledu. Každý ten pohled ale stál zato, protože nic tak pestrého jsem předtím mezi rostlinami rodu Adromischus neviděl. Stal jsem se tehdy poprvé hrdým majitelem opravdového Adromischus trigynus. Zhruba rok poté se nám podařilo sehnat další typ stejného druhu, ovšem tentokrát s výrazně většími, i když neméně pestrými listy. Rostliny byly označeny jako Adromischus maculatus a nebyl žádný důvod nevěřit údajům na jmenovkách. Dokonce jsme tyto vcelku robustní rostliny jednu sezónu jako A. maculatus i prodávali. Jenomže uprostřed předloňského léta se několik z nich rozhodlo kvést. Jakmile se jejich květy na typických tenkých stvolech otevřely, bylo nám jasné, že ty rostliny budou s největší pravděpodovností také patřit k velké rodině Adromischus trigynus.Takřka současně s kvetením se nám ozval z východu Slovenska Boris Bokotej, mezi sukulentáři zvaný Bogo, znalec a milovník těchto rostlin, a dá se směle říci že i opravdový adromaniak. Aniž by viděl květy našich rostlin, upozornil nás, že se jedná o Adromischus trigynus a neomylně nás tak navedl správným směrem. Pohled na květy v letním makroloňáku byl už jen potvrzením správnosti jeho určení.
Ty květy nejsou nijak zvlášť nápadné ani oslnivé, stejně jako u drtivé většiny ostatních zástupců rodu. Jejich korunní lístky jsou přehrnuté nazad, slabě růžové, zatímco úzký jícen květů bývá o poznání tmavší. Teoreticky by z něj měly vykukovat tři blizny, ale ani z obrázků není patrné, jestli tomu tak ve skutečnosti opravdu bylo, a během letní sezóny opravdu nebyl čas podobné detaily zkoumat. Změnili jsme tedy jeho pojmenování v naší nabídce. Co se ale nezměnilo vůbec, to byl neutuchající zájem o tuto pestrolistou kytku ze strany milovníků sukulentů.
Adromischus trigynus pochází z velmi rozsáhlého přírodního areálu jihoafrického Kapska, což vysvětluje i typovou pestrost, kterou tento druh pěstitelům nabízí. Ve sbírkách se můžeme setkat s několika zcela odlišnými typy jedinců, které většinou teprve květy usvědčují z příslušnosti ke stejnému botanickému druhu. Ty květy jsou potaženy voskovou vrstvou, chránící je před zbytečným odpařováním vody, prodlužující tak jejich trvanlivost a zvyšující šanci na přežití druhu v přírodě. Kdybych měl v té obrovské říši sukulentů vybrat pětici druhů, které se s odolností proti suchu vypořádaly úplně nejefektivněji ze všech, ta z dnešního článku by mezi nimi určitě nechyběla. Její snaha o zadržení vody na co nejdelší možnou dobu je vedena hned na několika frontách zároveň. Listy mají silnou pokožku a jejich povrch díky pestré kresbě dokonale tříští sluneční paprsky. Listy jsou nahloučeny tak šikovně, že slunci nastavují pouze zlomek své plochy, zatímco zbytek zakrývají listy sousední. Báze stonku je ztloustlá a přirozeně přecházející do podzemí, takže listy mají kde brát i po velmi dlouhém období sucha. Navíc je jejich povrch pokryt také vrstvou vosku, i když na první pohled není tolik patrný jako třeba na květech a stvolu, který je nese. K tomu všemu můžeme jako výhodu přičíst i zmíněnou lámavost snadno kořenících listů, protože i to je v přírodě docela určitě jeden ze způsobů účinného boje o přežití. Tahle rostlina zkrátka nenechává nic náhodě.
V kultuře tudíž zákonitě zažívá blahobyt, a to i když ji pěstujeme spartánsky, což je v jejím případě docela na místě. Snáší plné slunce, jehož paprsky zvýrazňují kresbu na listech. Zároveň ale potřebuje i přísun čerstvého vzduchu, takže úplně ideálně je jí pod širákem, kde se dobře vyrovná i s dlouhodobějším přemokřením po vydatných či déle trvajících deštích. Kdyby ovšem dostala stejně vody ve skleníku, její listy by se nepřirozeně nafoukly, v horším případě by mohly i prasknout, av úplně nejhorším by mohla celá rostlina uhnít. Zálivka jednou týdně v mírných dávkách je od jara do podzimu tak akorát, v zimě zaléváme v chladnějším prostředí skleníku jednou za měsíc, někdy i po šesti týdnech, zato se rostlinám v tomto období snažíme dopřát maximum slunečních papsrků. Právě při takřka suchém zimování si teprve uvědomíme, že intenzita zbarvení listů není v případě této a jí podobných rostlin ani zdaleka jen otázkou množství slunečních paprsků.Déle trvající sucho uprostřed české zimy má téměř stejný účinek jako slunce na přelomu jara a léta, kdy bývají barvy listů neintenzivnější, stejně jako ještě potom znovu s příchodem podzimu a chladných rán s množstvím blahodárné rosy.Podobně jako je tomu u známých smrdutek (Orbea, Stapelia apod.), i tyto rostliny se vyplatí pravidelně zmlazovat, protože jejich starší části bývají nejzranitelnější. Jsou mnohem náchylnější k nemocem, snadněji se stávají útočištěm škůdců a mnohem častěji podléhají obyčejné hnilobě při delším přemokření, zvláště pokud jsou delší dobu nepřesazované nebo zasazené ve zbytečně velké nádobě. Zakořeňování mladých vrcholů nebo jednotlivých listů je v případě Adromischus trigynus velice efektivní, rychlé a spolehlivé. Mládí vpřed platí v případě této rostliny beze zbytku!
Úvodní dvojice fotografií patří robustnější formě A. trigynus, a ta další drobným květům stejné rostliny. Na obr.č.5 jsou dvě rostliny s odlišnou kresbou, společně zasazeny do plastové žardinky o průměru 12cm. Předposlední snímek ukazuje zvláštní kresbu na listech jedné z rostlin, kde běžný vzor jakoby se roztékal. A na závěr ještě jeden obrázek (pořízený během zimy!) drobnolisté a barevně výrazné formy Adromischus trigynus od zmiňovaného pana Skály.