sukulenty.estranky.cz

Ostrov Madagaskar je stále ještě sukulentním rájem, kde se vývoj rostlin po tisíce let ubíral vlastním směrem.Výsledkem je množství endemických druhů, které jsou stále předmětem zvýšeného zájmu pěstitelů po celém světě. Přes neuvěřitelnou devastaci přírody ostrov vydává stále nové a nové sukulentní poklady v podobě dosud neznámých druhů rodu Euphorbia, Aloe a mnoha dalších. Smutnou otázkou zůstává, kolik druhů rostlin a živočichů do chvíle jejich vyhubení vůbec nikdy nespatří liské oko.
Rostliny rodu Kalanchoe zná široká veřejnost především díky krásným květům nejrůznějších kříženců, kterých západoevropské pěstírny a zahradnictví chrlí každoročně na světové trhy statisíce. Krása  madagaskarských kalanchoí však tkví v něčem úplně jiném. Především v barvách listů, ale také ve zvláštním uzpůsobení rostlin k přežití v drsných podmínkách zdejší přírody. Zatímco jedna skupina kalanchoí ( známých spíše jako Bryophyllum) je vybavena vlastností zvanou viviparie (živorodost), další mají listy hustě pokryty jemnými chloupky, které zabraňují zbytečnému odpařování vody z těl rostlin, a zároveň slouží i jako lapače ranní rosy.
U nás se pěstuje několk druhů rodu Kalanchoe s takovou výbavou na povrchu listů, a patří mezi ně i poměrně robustní  Kalanchoe beharensis. Své druhové pojmenování rostlina získala podle města Behara, ležícího na jihovýchodě ostrova. V přírodě dorůstá až třímetrové výšky, a její zprohýbané listy mohou dosáhnout délky i přes dvacet centimetrů. Staré listy postupem času zasychají, a po opadu zanechávají na chlupatém kmeni výrazné stopy. Povrch listů je zbarven v nejrůznějších odstínech hnědé, ale ve sbírkách najdeme díky variabilitě druhu i jedince s listy takřka bílými či zelenobílými (zatímco spodní strana listů je stříbřitě šedá). Také spupeň jejich zvlnění je různý, a navíc se vyskytuje mezi pěstiteli i množství nejrůznějších kříženců Kalanchoe beharensis s jinými zástupci rozsáhlého rodu.
Na rozdíl od ostatních tzv. plyšových kalanchoí (Kalanchoe tomentosa, eriophylla, orgyalis, millotii a dalších) je K. beharensis rostlinou robustní, a také v kultuře velice rychle rostoucí. Vyžaduje plné slunce a maximum světla v zimě, jinak listy nejenom ztrácejí barvu, ale také řídce narůstají, čímž rostlina ztrácí mnohé ze své dosavadní atraktivity. Jedná se o rostlinu teplomilnou, která nesnáší trvalejší poklesy teplot pod 10°C. Jinak je pěstitelsky vděčná a odolná, ale pokud se ocitne s mokrými kořeny v chladnějším prostředí, uhnívá klidně i uprostřed léta.
Kalanchoe beharensis miluje v době plné vegetace vodu v jakémkoliv množství, a tak ji od jara do podzimu můžeme zalévat klidně i dvakrát týdně. Bez vody však vydrží neuvěřitelně dlouhá období, a pokud chceme aby přirůstala pomaleji, raději zálivku omezíme. Nárůst listů je pak pozvolnější a rostliny bývají mnohem dekorativnější. V zimě stačí udržovací zálivka jednou za měsíc, starší rostliny při chladnějším zimování (15°C) vydrží se ztrátou několika spodních listů nasucho celou zimu.
Množení je snadné z vrcholových řízků, které vzhledem k mohutnosti rostliny zaberou značný prostor, nebo z jednotlivých listů, které zakoření po nějakém čase i zcela nasucho. Stačí je položit na nějaké méně frekventované místo ve skleníku a vyčkat až se na konci řapíku objeví zárodek mladé rostlinky. Mladé rostliny bývají velice krásné a dekorativní, a přestože jsou namnoženy z rostlin s listy zvlněnými, jejich lístky bývají nějaký čas takřka  rovné, nebo jen mírně prohnuté.
Pokud Kalanchoe beharensis dostane pořádný květináč, světlé místo a pravidelnou zálivku, může se jeho majitel dočkat dekorativní rostliny velice brzy. Krotit může rostlinu samozřejmě občasným řezem, čímž získá nádhernou korunu, a když se poštěstí, tak ji ještě časem ozdobí mohutné květenství. Bývá vysoké 50-60 centimetrů a nese množství drobnějších zelenožlutých kvítků, místy protkaných ještě nejrůznějšími odstíny červené.
Pamatuji mnoho nádherných exemplářů, blížících se svou výškou třem metrům, které jsem kdysi vídal v zahradnictví pana Bittmana v Dymokurech. Od té doby jsem již nikde tak nádherné rostliny neviděl, až loni na podzim se nám poštěstilo spatřit letitou rostlinu v jedné předzahrádce v Puerto de la Cruz. Rostlina zrovna začínala kvést, a protože naše kroky právě mířily do nedaleké botanické zahrady, byla tato Kalanchoe beharensis jakýmsi předkrmem, předcházejícím opravdovým botanickým hodům.
Kdysi jsme také mívali jednu vzrostlejší rostlinu, která stávala v nejteplejších měsících roku venku na zahradě. Bylo zajímavé sledovat její listy po dešti, kdy se prohlubně v jejich čepelích naplnily vodou až po okraj, takže v listech vznikala jakási miniaturní jezírka. Nejdříve vyschly chlupaté plochy listů, a teprve po nějakém času kamsi zmizela i zmíněná jezírka. Trvalo to třeba dvě nebo tři hodiny. Část vsákly listy do svého nitra, a zbytek se vypařil vlivem postupně se zvyšující teploty vzduchu. Uvědomil jsem si tehdy, jak životně důležité mohou být pro Kalanchoe beharensis tyto prohlubně na listech v jejich madagaskarské domovině. Příroda zkrátka pamatuje na všechno.
Zatímco pro rostliny je jejich výbava pro nezvytná pro holé přežití, pro nás pěstitele je zajímavou podívanou, zvláště když se do chlupatých listů madagaskarských kalanchoí pořádně opře české sluníčko.
Na úvodním snímku je mladá rostlina s ještě docela světlým kožichem na takřka rovných listech. Na druhé fotografii vidíte změnu, která nastává uprostřed léta vlivem působení slunečních paprsků. Na třetím snímku je patrný rozdíl mezi staršími listy hnědého zbarvení a těmi čerstvými, které se ještě náležitě vybarvit nestihly. Poslední fotografie byla pořízena v Puerto de la Cruz před jedním malým obchůdkem, jehož majitelé zřejmě měli pro sukulenty slabost. Mezi spoustou druhů rodů Aloe i Crassula se tyčil tento nádherný a právě nakvétající exemplář Kalanchoe beharensis z dalekého Madagaskaru.