sukulenty.estranky.cz

Tato zvláštní a nádherná rostlina pochází ze Střední Ameriky, a roste také na některých ostrovech v karibiku. Patří do příbuzenstva známých rostlin rodu Euphorbia, s nimiž je společně začleněna do čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae).
Poprvé jsme se s ní setkali ještě za komoušů (asi 1984-5), když se náhle objevila za výlohami tehdy mizerně zásobovaných květinářství. Netuším odkud se tehdy najednou vzalo tolik dospělých a květuschopných rostlin najednou, ale dnes už je to úplně jedno. Jatropha podagrica se stala běžnou součástí sukulentářských sbírek, ale přesto rostlinou stále žádanou. Vzhledem k tomu, že už jsme jich za ta léta také několik (tři) zahubili, nekroutím nad neustálou poptávkou po nich udiveně hlavou. Přitom se jedná o rostlinu velice odolnou, kterou jsem prostě svého času pěstitelsky nezvládnul.
Přinesli jsme tehdy vítězoslavně dvě rostliny domů a postavili je na parapet jižního panelákového okna v domnění, že je uctíme záplavou slunečních paprsků, po kterých dozajista baží. Odspodu jim k tomu peklu sálalo suché teplo z radiátoru ústředního topení. Nebylo divu, že rostliny během týdne opadaly. Zírali jsme na to neštěstí, a při pohledu na zářivé květy, zdobící vrchol rostlin s baňatými kmeny  jsme si pomysleli, že se jedná o poslední jejich pokus o vlastní záchranu. V tehdejší literatuře bylo o rostlinách tohoto druhu pouze několik kusých zmínek, v nichž byla především vyzdvihována jejich vzácnost a nedostupnost, což nám bylo samozřejmě k ničemu. Rostliny jsme nějakým nedopatřením sehnali, a nevěděli si s nimi rady. Přesto u nás nakonec zůstaly řadu let.
Naučili jsme se je postupně pěstovat, a dokonce i množit z vlastních semen, kterých jatrofy dávaly značné množství, i když po skromných dávkách. Rostlinám jsme nalezli světelný kompromis v podobě dopoleního slunce a přistínění záclonou. Naučili jsme se je zalévat i v zimě, kdy jim listy opadaly, a pouze na vrcholu přežívala dvojice malých a nejmladších společně s květními stvoly. Rostliny kvetla takřka celou zimu, a každoročně tuto sérii květenství zastavil až jarní nárůst mohutných, tuhých listů tmavě zelené barvy. Každá rostlina je měla úplně jiné, jako by to ani nebyly jedinci stejného druhu. Navíc na jediné rostlině bylo k viddění hned několik typů listů (heterofylie).
Na jediné rostlině bývají oba druhy květů. Nejdříve rozkvétají samčí, a později uprostřed nich jediný opačného pohlaví. Výsledkem bývají rozměrné tobolky, skrývající tři semena větší než jeden centimetr. Jakmile tobolky vyzrají, prasknou a semena se rozletí do značných vzdáleností. V paneláku nám je pomáhala zachytit zmíněná záclona, ale pokud si to semena namířila přímo do skla, vždycky nás rány pořádně vylekaly. Čerstvá semena kupodivu klíčila mizerně, zato po třech až čtyřech měsících skoro stoprocentně. Na sáčky jsme si tudíž poctivě zapisovali datum jejich sběru, a podle něj vysévali. Semenáčky rostly neuvěřitelně rychle, i když zpočátku občas zahnívaly. Svědčilo jim panelákové teplo, které se díky neudržovaným radiátorům dalo regulovat pouze otvíráním ventilaček. Vzhledem k svému původu mají rostliny teplo rády po celý rok i v dospělosti, a zimní teploty by neměly trvale klesat pod 16-18°Celsia.
Snášejí hojnou zálivku když mají listy, ale mírně zalévat je nutno i v bezlistém stavu. Naší smůlou bylo, že jsme je po přestěhování ve skleníku v zimě takřka přestali zalévat a jarní buzení ze spánku pro ně znamenalou konečnou. V nejteplejších měsících roku ale mohou být i venku, ale doporučujeme chránit je před přímým sluncem a nízkými ranními teplotami. V tomto období nepohrdnou ani občasnou sprchou dešťové vody, kterou jsme jim v paneláku nahrazovali v koupelně proudem vlažné vody. Přebytek slunce signalizují žloutnutím listů a jejich zvýšeným opadem třeba uprostřed léta. Stejně ale reagují i na dlouhodobé sucho.
Starší rostliny jsou velice dekorativní, a jakmile vykvetou, není možné je přehlédnout. Vzhledem k náchylnosti rostlin k občasné hnilobě je vhodné alespoň část získaných semen investovat do výchovy nějakého potomstva, protože člověk nikdy neví, co ho s nimi potká. Jatrofy nemá význam trápit v nějaké menší nádobě, protože živelný nárůst krásných listů nejrůznějších tvarů mají zakódovaný. Rostlina je zřejmě v přírodě značně variabilní, protože jsme snad nikdy nepěstovali dva naprosto identické jedince. Při svých loňských návštěvách jsme u kamaráda Luboše Hojného viděli kvést rostliny Jatropha podagrica také žlutě. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl, ale u tohoto chlapíka s rukama zelenýma jako brčál se už dávno nedivím ničemu. Letos zjara si tyto nádherné rostliny zase po letech pěstitelského půstu pořídíme. Když to dobře dopadně, tak rovnou červené i žluté.