sukulenty

Tato drobná a kobercovitě rostoucí rostlina z jihu Afriky a Namibie patří k druhově rozsáhlé čeledi Aizoaceae, společně například s rostlinami rodů  Faucaria, Pleiospilos, Titanopsis nebo Trichodiadema. Stonek rostliny je prakticky neviditelný, protože je ukryt pod povrchem substrátu, z něhož vylézají pouze kyjovité listy. Ty jsou zakončeny ploškami, jejichž podstatnou část tvoří jakási okénka, umožňující rostlině fotosyntézu. Při slunečném počasí jimi nádherně vidíme do nitra rostliny. Zatímco v kultuře se pěstují listy v substrátu zapuštěné pouze zčásti, v přírodě jsou většinou jediným prostředníkem rostliny s okolním světem právě tato okénka, díky nimž rostlina získala i svůj rodový název.
Fenestraria rhopalophylla tvoří miniaturní rod, sestávající se pouze z dvou jejích subspécií F. rhopalophylla ssp. rhopalophylla a ssp. aurantiaca. Rozdíl v nich je patrný jakmile vykvetou, protože druhý poddruh má květy v různých odstínech žluté barvy, zatímco první kvete bíle. Květy jsou poměrně velké (uvádí se až 8cm!) a vyrůstají na dlouhých, fialově zbarvených  stopkách z úzkých mezer mezi listy. Nejčastěji se poupata objevují v okrajových částech trsů. Časem květů bývá u nás konec léta a podzim, který je také jedním ze dvou období plného růstu této mimořádně zajímavé rostliny. Druhým je pak jaro, kdy se podobně jako na podzim mírně, ale pravidelně zalévá (vždy po dokonalém vyschnutí substrátu). V létě a zimě naopak prodělává období klidu. 
Zimní období přečkává zcela nasucho (v bytě musíme čas od času mírně zalít), i když na úkor svrašťujících se listů a žloutnutí i zasychání těch starších po obvodu rostliny. V době letního klidu můžeme opatrně zalévat, aby nedocházelo k přílišnému vysilování a svrašťování rostliny. V bytě není tato růstová pauza tak patrná, ale v často přehřátém skleníku rostliny v nejteplejších měsících s omezenou zálivkou stěhujeme na stinnější stanoviště. I tak se v této době jejich vzhled trošičku přibližuje tomu přírodnímu.
Především koncem léta už je pravidelnější zálivka nutná, a rostlina dává rychlým čerpáním vody najevo, že už nastal ten správný čas. Jakmile vodu nezužitkuje v krátké době, musíme být obezřetní a s další zálivkou raději vyčkat delší dobu, než se rostlina dokonale probudí.
V zimě snáší poklesy teplot k 10°C, ale raději přivítá teplejší zimování. To ji společně s menšími rozměry pasuje na rostlinu vhodnou pro bytové pěstování.
Zásadní pěstitelské chyby však rostlina nemilosrdně trestá rychlým úhynem, zatímco drobné nedostatky (málo světla, příliš vody) pouze ztrátou kompaktního tvaru, která se však velice těžko napravuje.
Dalším úskalím pěstování této jihoafrické miniatury jsou vlnatky, které se usazují v obtížně přístupných místech rostliny a jimž neuvěřitelně svědčí suchý vzduch ústředně vytápěných interiérů.
Kdysi jsem taky pár rostlin zahubil, a to především díky vlnatkám, jejichž dílo zkázy dokonala zálivka v nesprávnou chvíli. Varován tehdejší literaturou jsem se je takřka bál zalít,a už vůbec ne přímo na plochy listů. Dnes už mám vyzkoušeno, že pokud tímto způsobem zalévám večer, rostlině to velice prospívá a vlnatky si koukají hledat jiné působiště, protože vlhko bytostně nesnášejí.
Květy nejsou u fenestrárií zdaleka takovým pravidlem jako například u „tlamiček“ rodu Faucaria nebo takřka nezničitelné (a faukáriím v mnohém podobné) Oscularia deltoides. Když se ale na sklonku léta  zadaří, nemají fenestrárie ve svém rozvětveném příbuzenstvu příliš konkurence.
Rostlinou fenestráriím trochu podobnou je Frithia pulchra (viz článek na našich stránkách), která se čas od času v poslední době objevuje i v supermarketech se zahradnickým sortimentem, a to díky holandským a belgickým velkopěstírnám. Její fialové květy zářivého odstínu můžete spatřit například na obalu knihy Z.Ježka a L.Kunteho Enkyklopedie sukulentů. Ta kvete mnohem spolehlivěji než fenestrarie, a dokonce během jediné sezóny často i opakovaně. Choulostivější je ovšem také.
Rod Fenestraria je typickou ukázkou neúnavné práce botaniků a systematiků. Rod čítající jeden jediný druh, a práce na něm mají pořád jako na kostele. V době mých sukulentářských začátků jsem rostlinu dlouho znal jenom z fotografií. Koncem osmdesátých let minulého století vyšla v edici Živou přírodou skvělá kniha Dr. Jana Glosera „Kvetoucí kameny“, v níž byly snímky obou podruhů fenestrárií s květy. Obě se jmenovaly Fenestraria aurantiaca, přičemž ta žlutě kvetoucí byla F. aurantiaca f. aurantiaca, zatímco ta s bílými květy F. aurantiaca f. rhopalophylla. Dlouhých sedmnáct let  trvalo čekání na další skvělou knihu, která v análech sukulentářské literatury zaujme stejně čestné místo jako ta z nakladatelství Academia. V encyklopedii sukulentů L.Kunteho a Z.Ježka opět fenestrárie s květy, ale názvy rostlinovědci od té doby překopané úplně naruby. Bělokvětá f. rhopalophylla ssp. rhopalophylla a žlutě kvetoucí F. rhopalophylla ssp. aurantiaca. Zatímco pilní kabinetní botanici přesouvali, přejmenovávali a kombinovali, my pěstitelé jsme se alepoń trochu naučili zvládat tyto lehce náladové, ale překrásné rostlinky, o něž zájem mezi pěstiteli ani po letech neutichá.