sukulenty

Rostliny vzhledově mimořádně pestrého rodu Euphorbia zažívají v posledních letech opravdový vrchol své popularity, a nezdá se, že by blízká budoucnost v tomto ohledu přinesla nějakou pronikavější změnu. Navíc neustále přibývá čerstvých botanických objevů a následných popisů nových druhů, takže milovníci těchto zajímavých rostlin mají stále co shánět. Přiznám se, že mne mánie po těchto rostlinách tak trochu minula (nebo u mne spíše pominula). Dá se říci, že mne jenom tak lízla, protože pokud bych chtěl mít alespoň všechny druhy, které se mi trochu líbí, nestačily by naše úspory a dost možná ani kapacita skleníku.
Jsou však mezi pryšci stálice, bez nichž si nedovedu naši sbírku představit. Především se jedná o druhy Euphorbia obesa, horrida a další kulovité nebo mírně sloupovitě rostoucí druhy. Také rostlina z dnešního článku patří mezi mé dlouholeté oblíbence!
Euphorbia viguieri pochází z Madagaskaru, kde dorůstá výšky až jednoho metru (bývá uváděno i 150cm!). V kultuře roste mnohem pomaleji, zato díky svému tvaru a zbarveví je velice dekorativní a vyhledávanou mezi pěstiteli. Laici si ji často pletou s dříve hojně pěstovanou a v podstatě plevelnou rostlinou Euphorbia leuconeura, která bývá krásná jako mladý semenáč s pruhovanými listy. Odlišit od sebe je lze snadno v okamžiku, kdy se začnou listy E. viguieri zbarvovat do zářivě červené v místě svého spojení se stonkem.
Její stonek je rozdělen na několik nevýrazných žeber, zdobených trny. Protáhle oválné listy tmavě zelené barvy vyrůstají pouze na vrcholu kmínku, který se od země směrem nahoru rozšiřuje. Zatímco v průběhu sezóny žloutnou a opadávají průběžně odspodu pouze starší listy, na zimu (min. 10°C) opadají úplně všechny.
Od jara do podzimu snáší rostlina vcelku hojnou zálivku, ale vždy raději podávanou v menších dávkách. Uschnutí rostlině nehrozí ani při déle trvajícím suchu, kdy obyčejně shodí většinu listů (nikoliv však květy!). Květy (cyathia) jsou opravdu výrazné, a jejich červeň září ještě mnohem intenzivněji než báze tuhých, nesukulentních listů. Rostlina kvete od jara do podzimu opakovaně, a pokud vytvoří semeníky, semena jsou z nich vystřelována do značných vzdáleností. Samovýsev se tak u nás léta stával vítanou záležitostí k pořízení několika mladších nástupců sbírkových rostlin, z nichž některá čas od času odešla. Hledání semenáčků po nejrůznějších koutech skleníku bývalo také často zábavou pro návštěvy, protože nalezenec nálezci připadl pokaždé zdarma!
Euphorbia viguieri sice snáší plné slunce, ale mnohem lépe se jí daří v polostínu, kde pravidelně kvete a listy zůstávají nádherně vybarvené. V zimě necháváme starší rostliny takřka nasucho, zatímco mladší zaléváme mírně jednou za 14 dnů. V tomto období nemá rostlina vyhraněné nároky na množství světla, protože jí nové listy beztak nenarůstají.
V posledních letech našla do sukulentářských sbírek cestu i její var. capuroniana, která má robustnější tělo, hustší i delší trny a obvykle ještě mnohem více kvete. Dorůstá však pouze zhruba poloviční výšky, a její květy bývají světlejší. Pěstitelsky je to však rostlina velice atraktivní a vyhledávaná! Existuje ještě několik dalších poddruhů E. viguieri, pojmenovaných zpravidla podle oblastí, v nichž na ostrově Madagaskar rostou!
Euphorbia viguieri je rostlina velice dekorativní, takže se líbí i naprostým laikům, stejně jako potěší i pokročilejší pěstitele tučnolistých rostlin. V rámci rodu patří k těm méně problematickým druhům, i když čas od času uhnívá od kořenů nebo krčků. Protože roste většinou jako solitera, není díky svému nápadnému tvaru, zbarvení a zářivým květům k přehlédnutí. Je na pěstiteli, aby pro ni vyhledal stanoviště s optimální intenzitou světla, protože plné slunce není tím pravým řešením, ve stínu zase rostlina trpí a roste příliš bujně. Zdravý světelný kompromis se nám už léta vyplácí nejenom při pěstování E. viguieri, ale i mnoha dalších rostlin podobného typu, jakými jsou například E. aureoviridiflora, E. neohumbertii, E. iharanae, Euphorbia pachypodioides a mnoho dalších. V letních vedrech jim děláme pomyšlení ranní sprškou z rozprašovače, od jara do podzimu je bez obav poléváme konvičkou shora přímo na listy. Méně ale častěji je spolehlivé vodní pravidlo pro rostlinu z dnešního článku i mnoho dalších madagaskarských euforbií deštníkovitého vzhedu! Ačkoliv deštník k dešti pro mnoho lidí neodmyslitelně patří (také jsem ho několikrát použil), na dešti tyto rostliny neletníme kvůli nemožnosti regulace vody u jejich kořenů v chladnějších dnech českého léta!
Trojice snímků v úvodu patří klasické Euphorbia viguieri. Zbylé dvě fotografie E. viguieri var. capuroniana byly pořízeny v pardubickém sukulentářském království znamenitého pěstitele Michala Svobody.