sukulenty

K stálicím v oblíbenosti mezi pěstiteli sukulentů patří už dlouhá léta  Euphorbia meloformis. Rostlina je to v mnohém podobná populární Euphorbia obesa, ale je zde přece jenom několik výrazných odlišností. Především na tělech rostlin přetrvávají květní stopky, které seschnou a postupem času  zdřevnatějí. Částečně se sice dají odstranit nůžkami, ale je to zbytečné, protože jsou zajímavým doplňkem takřka kulovitého těla, s nímž společně tvoří neuvěřitelně bizarní celek.
Tělo rostliny (5-10cm) zůstává po nějaký čas spíše přízemní, a teprve později roste více či méně sloupovitě. Odborníci rozdělují Euphorbia meloformis na dva poddruhy, z nichž ssp. meloformis zůstává i ve stáří přízemní a takřka kulovitá, zatímco ssp. valida roste více sloupovitě. Často je druhá subspécie považována za samostatný druh, a vzpomínám si, že jsem rostliny pod názvem Euphorbia valida kdysi také kupoval. Oba typy rostlin jsou doma v jihoafrickém Kapsku, a v jejich populacích se objevují rostliny s různým počtem žeber (8-12).
Životní rytmus má E. meloformis uspořádán jako většina kulovitých euforbií. Od jara do konce léta roste, a snáší tudíž pravidelnou zálivku, i když v mírnějších dávkách než většina jiných sukulentů. Od podzimu zálivku postupně omezujeme, a v zimě na nějaký čas zastavíme zcela, a to s ohledem na velikost rostliny. Mladší občas zaléváme, aby příliš neproschly.
U Euphorbia meloformis je to záležitost poměrně výrazná, protože rostliny v suchém období a v chladnějším prostředí (min. 10°C) ztrácejí značnou část svého objemu. Některé menší rostliny se takřka zatahují do země, ale první vodní probuzení na počátku jara obvykle vše napraví. Období probouzení ale vyžaduje od pěstitele notnou dávku citu, protože voda ve spojení s ještě ne zcela funkčními kořeny může způsobit nenávratné škody. Celoročně musíme rostlinám dopřát maximum světla, aby si udržely kompaktní tvar, a na plném slunci po část roku i výrazné zbarvení těl.
Podobně jako další kulovité euforbie, také E. meloformis množíme především výsevem čerstvých semen, která získáme buď nákupem, nebo sprášením dvou kvetoucích rostlin různého pohlaví. Často tuto práci za nás zvládne hmyz, a tak vznikají nejrůznější kříženci roztodivných tvarů. Občas také Euphorbia melofomis vytváří malé množství odnoží, ale množení z nich se vyplatí pouze v případě nějakých typově mimořádně zdařilých a odlišných  jedinců, jinak se vegetativní množení používá  pouze výjimečně. Při oddělování odnoží je navíc nutná opatrnost, protože také E. meloformis roní při poranění jedovatý latex, který by se v žádném případě neměl dostat do očí.
Pokud dostanou rostliny maximum slunce a k tomu skromné dávky vody, pak bývá jejich vybarvení často velice výrazné (podle typu rostliny). Pohled na pruhovaná, lesklá těla, ozdobená často mohutnými suchými zbytky květních stvolů, je opravdovou pastvou pro sukulentářovo oko. Vzhledem k skromným požadavkům a malým nárokům na prostor je Euphorbia  meloformis zajímavou rostlinou i pro okenní pěstitele. Pokud dostane místo na jižním okně, a její majitel ji v nejteplejších měsících roku vystrčí po nějaký čas na balkon, pak má šanci vidět kytku, která mu hned tak nezevšední.
Na snímcích vidíte trojici typově zcela odlišných jedinců Euphorbia meloformis, na poslední fotografii je jeden z velice zdařilých mezidruhových kříženců s jinou rostlinou rodu Euphorbia.