EUPHORBIA FRANCOISII z podkrkonošského náletu
Nejdřív ze všeho jsem znal slovo nálet pouze z válečných filmů v tom hrůzném a původním smyslu. Když jsem se později začal zajímat o rostliny, přidalo se za nálet ještě slůvko „dřevin“, a hned to začalo být veselejší. Ještě o něco později jsem se v našem skleníku setkal s občasným náletem sukulentů, a to především prostřednictvím tzv. zelených parašutistů z rodu Bryophyllum. S dokonalou formou „kobercového náletu sukulentů“ jsem se měl možnost seznámit teprve při svých častých návštěvách u Luboše Hojného v Podkrkonoší.
V jeho sklenících rostou opravdoví sukulentní obři, a kolem nich přirůstají ve větším či menším množství náletové sukulentíky všeho možného druhu. Nejsou to ale ty naše oblíbené krasulkovité (Crassulaceae) rostliny, které dovedou být občas plevelné. Ty Luboš nepěstuje, a nechci tady vůbec ventilovat, jak jim „latinsky“ říká. Protože pěstuje především rostliny vzácnější a méně běžné, podobné kytičky také vyrůstají živelně a takřka nekontrolovaně i v okolí těch velkých, jak můžete vidět i na jedné z fotografií v článku ( rubrika „Sbírky našich přátel“) o tomto exelentním pěstiteli. Luboš se hodně (nebo hojně) zabývá pěstováním menších euforbií s tlustými kořeny, které jak známo také vystřelují svá semena často docela daleko. On je zdatným krotitelem těchto neposlušných rostlin, a k tomuto účelu pro ty své střelbychtivé postavil řadu jakýchsi lapacích budlinek, do nichž je vždy na nějaký čas zavírá, aby následně sklidil pořádnou úrodu stále potřebných semínek.
Čas od času ale něco přece jenom uletí, a protože u Luboše jde všechno tak nějak samovolně, tak i vzápětí vyklíčí a roste. Jen tak mimoděk tam u velkých rostlin přirůstají lesíky drobných rostlinek takových druhů, které bychom my ostatní piplali a střežili ve své sbírce jako opravdové rarity. Jednu takovou jsme si zcela nezáměrně přivezli v květináči s úplně jinou rostlinou i my.
Zprvu jsem na tu rostlinku pohlížel s despektem, a dokonce ji nějaký čas považoval za uhynulou. Tento dojem způsobovaly její listy zvláštního šedivého zbarvení, které jakoby bezvládně ležely rozprostřené na povrchu substrátu. Při přesazování zakoupené rostliny jsem zjistil, že pod zemí a těmi podivně ovadlými, jakoby plesnivými listy se skrývá malý, kulaťoučký kaudex. Vzal jsem rostlinku na milost a věnoval jí nejmenší květináček, jaký se mi podařilo zrovna najít. Kaudexík jsem pečlivě schoval pod čerstvý substrát, takže nahoře byla vidět jen dvojice listů podivného zbarvení. Samozřejmě jsem věděl, že se jedná o nějaký druh rodu Euphorbia, a tak jsem substrát namíchal hodně písčitý, do jakého sázím všechny sukulentní pryšce. Díky těm zvláštním listům jsem později zjistil, že se s největší pravděpodobností jedná o Euphorbia francoisii z ostrova Madagaskar.
Podle údajů v literatuře je to rostlina s naprosto neuvěřitelnou variabilitou listů, a to jak co se týče jejich zbarvení, tak i tvaru. Blížila se zima, a madagaskarské euforbie jsou jak známo ve své většině pověstné svou teplomilností. Rostlinka tedy putovala do zimní zahrady, kde teploty klesají pod 15°C jen zřídka. Tam přečkala svou první pávovskou zimu.
Ani nadále se neprojevovala nějakým překotným růstem. Při letní návštěvě u Luboše jsem jich viděl celé obrovské políčko v jednom z jeho skleníků. Kaudexy měly stále poctivě schovány pod zemí, a tak jsem tam ponechal celou sezónu i ten náš. Postavil jsem rostlinu mezi ostatní a nevěnoval jí nadále pozornost.
Díky svému nenápadnému habitu unikla mé pozornosti i při podzimním přemisťování teplomilných kandidátů do zimní zahrady. Proto rostlina přezimovala kousek od skla při teplotách občas klesajících k 5°C a nárazové zálivce. Jak jsem ji po celý rok zaléval (v zimě jen občas) shora, vyplavený substrát odhalil postupem času výsledek dosavadních událostí pod zemí. Byl jsem docela překvapen a rostlinu při dalším přesazování už nechal s trochu povysazeným kmínkem. Na konci léta poprvé vykvetla, a pak ještě dvakrát. Až ten třetí pokus jsem stihl vyfotit.
Zdá se, že Euphorbia francoisii je celkem vytrvalý běžec na dlouhou trať, a pokud budu chtít vidět nějaké výraznější pěstitelské výsledky, musím se obrnit značnou dávkou trpělivosti. Ještě před zimou jsem opakovaným kvetením trochu vysílenou rostlinku konečně přesadil do čerstvého a nestačil se divit. Když jsem mezi vánočními svátky procházel skleníkem, ta náletová kytička už ze svého středu tlačila nejenom nový list, ale také další květy (cyathia). Začínám jí přicházet na chuť. Najednou mi připadá docela dekorativní, každou chvíli kvete a s květináčkem o průměru pět a půl centimetru zřejmě vystačí ještě hodně dlouho.
Při pohledu na ni se těším na první jarní cestu za sukulenty, která rok co rok vede k Lubošovi Hojnému do Podkrkonoší. Zkusím se jí tam poohlédnout po nějakých kamarádkách, když se jí u nás zjevně docela líbí.
Na úvodní dvojici snímků je naše náletová rostlinka v květu na samém konci prázdnin, zasazená ve zbytku substrátu, který ještě nestačila vyplavit voda z naší konvičky. Třetí fotografie nabízí pohled na sukulentářský Alcatraz, v němž Luboš Hojný dočasně vězní spousty vzácných „střelců“ z rodu Euphorbia. Na posledním snímku z Vánoc je opět naše rostlinka, ale již v čerstvém substrátu, s novým lístkem a budoucími cyathii (květy).
