DRAČÍ KREV z třetihor (DRACAENA CINNABARI)
V dávných dobách došlo podle pověstí k souboji slona s drakem. Drak při něm slona připravil o mnoho krve, ale ten draka nakonec rozdupal. Potoky krve vsákla sluncem vyprahlá zem, a v těch místech vyrostl „strom dračí krve“. Tak praví legenda. Z chudé kamenité země ostrova Sokotra ty stromy vyrůstají dodnes. Připomínají obrovské houby a tvoří nádhernou dominantu zdejší jinak povětšinou pusté krajiny.
Dracaena cinnabari se jmenuje ta úchvatná rostlina, jejíž míza opravdu připomíná krev z dávných soubojů. Tuhnoucí se pak mění v pryskyřici s blahodárnými účinky na zdraví. Pryskyřice byla odedávna vyhledávaným obchodním artiklem, a svého času dokonce vyvažována zlatem. Místní ji považují za všelék především kvůli jejím výrazným antiseptickým účinkům, jichž využívali již římští válečníci. Potírali si pryskyřicí svá těla z rituálních pohnutek, ale také jako prostředek, napomáhající rychlému hojení ran, které na jejich tělech zanechávala válečná vřava.
Dracaena cinnabari je symbolem ostrova Sokotra, ležícího v Arabském moři asi 350km od jemenských břehů. K Jemenu také ostrov administrativně patří, ačkoliv o mnoho blíž je to odtud do afrického Somálska. „Strom dračí krve“ nalezneme dokonce i na jemenských mincích, a mezi domorodci se mu říká „krev bratrská“.
Je to rostlina mohutná, přestože pomalu rostoucí. Stromy z čeledi Dracaenaceae dorůstají výšky 6-9m, a jejich rovné kmeny o průměru až 80cm nesou vskutku bohatou korunu větví. Připomíná obrovský deštník, složený ze stovek větví s tuhými, kožovitými listy, dlouhými 30-60cm a širokými jen 2-3 centimetry. Bělavé květy se objevují ponejvíce v únoru, a plody bývají drobné bobulky. Dracaena cinnabari je endemitem ostrova Sokotra, podobně jako třetina veškerých rostlin zde se vyskytujících. Své blízké příbuzenstvo má na Kanárských ostrovech v podobě tamějších „dračích stromů“ Dracaena draco, o nichž jsme psali v našem vyprávění o ostrově Tenerife.
V přírodě ostrova Sokotra je těchto obrů zatím ještě stále dost. Rostou buď jednotlivě, nebo v řídkých porostech v nadmořských výškách od 150 do 1600 metrů. Dračincové háje na Sokotře jsou jedním z nejstarších lesních společenství na této planetě. Vždyť původ těchto stromů je třeba hledat až v třetihorách! Problémem posledních let i současnosti je slábnoucí reprodukce druhu. Kozí stáda stačí spásat mladé rostlinky dříve, než se pro ně stanou nestravitelnými a nedostupnými. Svůj podíl na tomto negativním vývoji má i oteplování a stále sušší prostředí, panující v tomto odlehlém a málo navštěvovaném botanickém ráji.
Ochrana rostlin v případě Dracaena cinnabari začala zdá se ještě včas. Díky nejrůznějším mezinárodním organizacím jsou místní obyvatelé nejenom nabádáni k ochraně těchto reliktů třetihor, ale také aktivně zapojeni do obnovy jejich populace, která probíhá na několika frontách. Radostnou zprávou je, že se na ní už léta podílejí i čeští odborníci!
Dvě sazeničky Dracaena cinnabari jsme si před několika lety pořídili také my, i když s vědomím, že strom s deštníkovitou korunou z nich za svého života nikdy nemůžeme vypěstovat. Zatím připomínají spíše mladá agáve, ale jejich listy jsou už nyní neskutečně tuhé. Letos v nejteplejších měsících roku se poprvé postěhují ven na čerstvý vzduch a plné slunce, i když u nás jej mohou i při veškeré snaze dostat pouhý zlomek toho co na ostrově Sokotra. Zato venku snadněji přijdou k ranní rose, která je pro ně na odlehlém ostrově v Arabském moři často na dlouhá období jediným zdrojem vláhy!
Co se týče vlastního pěstování, nejsem schopen podávat nějaké příliš zasvěcené rady. Naše rostliny zaléváme celoročně, ale zatím to vždy bylo jen v menších dávkách. O jejich uschnutí nemám díky tuhým listům a poměrně silným kořenům obavy. Už tři zimy prožily ve skleníku při teplotách okolo 10°C a dvou či třech mírných zálivkách, a zdá se, že jim to prozatím vyhovuje. Podle mého soudu by už v této velikosti vydržely nasucho klidně rok i více! Staré listy zasychají díky své pevné konstrukci velice zvolna, stejně jako pomalu přirůstají ty nové. Bude to zkrátka běh na dlouhou trať. Vždyť rostliny na kamenitých svazích ostrova Sokotra jsou mnohdy i stovky let staré! Ptám se mnohdy sám sebe, proč vlastně ty rostliny pěstujeme, když z nich nikdy žádný velký efekt na vlastní oči nespatříme?
Možná proto, že chceme mít alespoň maličký kousek Sokotry přímo doma (proto jsme si pořídili také Dorstenia gigas a Adenium socotranum), protože pochybuji, že se tam někdy podíváme. Je to nejmagičtější místo, jaké jsem kdy na fotografiích nebo v cestopisných filmech spatřil, ale rizika cestování do tohoto nádherného koutu naší planety jsou přímo úměrná kráse, kterou je tam možné spatřit. Takže zatím se raději budu v pohodlí domova kochat těmi fotografiemi, a občasným vyprávěním Luboše Hojného, který Sokotru opakovaně navštívil. Zanechal tam kus svého srdce, a zároveň si kousek té sukulentářům zaslíbené krajiny nosí všude sebou. Původně se tam vydal za vzácnými rostlinami, které jinde nerostou. Když se vrátil, mluvil ale především o zdejších lidech, mezi nimiž si postupně získal spoustu přátel. Sokotránci jsou chudí, ale šťastní a vstřícní lidé, říkává často Luboš. Jeho bezkonfliktní pohodářská povaha, a nakonec i jeho myšlení, mu umožnily pozvolna zapadnout do zdejšího života více než dokonale. Sokotra se stala jeho druhým domovem. Magnetem, který jej neustále přitahuje zpátky. Když jsem dopisoval tento článek, psal mi, že zrovna odjíždí zase žádat o jemenské vízum. Při jeho vyprávěních mám dojem, že v minulém životě musel být Jemencem. Čtenářům našeho webu nabízíme ke shlédnutí pár fotografií „stromů dračí krve“ právě díky Lubošove ochotě. Na posledním snímku je jedna z dvojice našich rostlin, stará asi čtyři nebo pět let!
