sukulenty

Při pohledu na tuto zvláštní rostlinu  většina lidí nechce uvěřit, že se jedná o příbuznou takových rostlin, jakými jsou například smrdutky r. Stapelia  nebo známé svícníky (Ceropegia). Tuto epifytní rostlinu s nimi spojuje příslušnost k čeledi Asclepiadaceae (klejichovité), a když už jsme u těch českých názvů, tato rostlina získala poměrně přiléhavý název vakovec.
Dischidia pectenoides pochází z jihovýchodní Asie, a v poslední době se k nám dostává stále častěji prostřednictvím západoevropských pěstíren, které pochopily, že  její zvláštní vzhled bude zcela nepochybně předmětem komerčního úspěchu. Úspěchu hned dvojnásobného, protože se jedná o rostlinu pěstitelsky poměrně problematickou, a to především ve srovnání z většinou sukulentů, k nimž také patří. Řada rostlin hyne bezprostředně po přenesení z vlhkých a teplých pěstíren do pekla ústředně vytápěného bytu. Proto by měl být její čerstvý majitel připraven udělat všechno, aby jejímu rychlému odchodu z tohoto světa zabránil. Pokud je ochoten této překrásné rostlině zpočátku věnovat zvýšenou péči, za nějaký čas se mu odmění bohatě ve všech směrech. 
Dnes už má takový pěstitel možnost nahlédnout do kvalitní odborné literatury, a to především díky neúnavné propagátorské práci Zdeňka Ježka, díky jehož informacím v knihách i časopisech jsme si po nějakém čase  na Dischidia pectenoides také troufli. Výsledky  našeho pěstování jsou dnes o poznání úspěšnější než byly ty z počátečních období věčného experimentování a improvizace. Ale nějak se člověk k pěstitelské pravdě a vlastnímu způsobu dostat musí, i když za cenu občasných  ztrát.
Protože nemáme žádnou vitrínu nebo epifytní skříň, pěstujeme rostlinu volně v bytě, od pozdního jara do podzimu pak v zimní zahradě, kde je mnohem více čerstvého vzduchu, který tahle kytka z jihovýchodní Asie (Barma, Malajsie atd) miluje. Každopádně ji nemá cenu trápit na plném slunci, protože během krátké doby zežloutne a nezachrání ji obvykle ani nejrůznější oživovací pokusy. Také jí musíme zajistit neustálý přísun vody, a to nejrůznějšími způsoby. Když je ta možnost, používáme vodu dešťovou, kterou i v nejdelších obdobích sucha šetříme pro naše tilandsie a masožravky. V zimě používáme vodovodní, nebo dešťovku ze sněhu i občasných dešťů, ovšem samozřejmě ohřátou na pokojovou teplotu. V bytě pěstujeme rostliny na boku okna, kde je od přímého slunce navíc dělí žaluzie. Pokud ji pěstujeme jako epifyt na kousku vláknitého dřeva z kokosové palmy, pak ji pravidelně rosíme, a to každý den kdy jsme doma. Čas od času putuje do sprchového kouta a dostává i spršku vlažnou vodou. Když jsme tuto rostlinu  pěstovali v rašelinovém substrátu podobném tomu orchidejářskému, pak jsme ji dvakrát týdně i s košíčkem na chvíli ponořili do vody.
V sezóně máme rostliny umístěny v zimní zahradě, ale až u stěny domu, kam se sluneční paprsky dostanou pouze výjimečně po ránu, ale světla tam bývá po celý den dostatek. Zde rosíme dischidie každý den, a když si vzpomenu, pak klidně i dvakrát. Teploty zde sice vystupují často až ke čtyřicítkám, ale vše je kompenzováno prouděním vzduchu stále otevřenými okny. Rostliny je samozřejmě možné letnit v korunách stromů, ale od toho jsme upustili, protože Vysočinou se neustále prohánějí silné větry, a tyto lehké rostlinky se stávají jejich snadnou obětí. Prudký náraz do větví stromů pro ně bývá zdrcující, a stopy po šrámech se odstraňují příliš dlouho. Je zajímavé, že při poškození tenkých stonků rostlina roní bílé mléko, zatímco ze zlomeného listu neteče.
Od počátku léta až do podzimu rostliny kvetou takřka nepřetržitě drobnými červenými kvítky, které však připomínají spíše poupata. Často dochází bez našeho přičinění ke sprášení a následnému vývoji plodu ve tvaru tenkého lusku. V něm jsou ukryta semena, opatřená známými padáčky. Vysévat jsme je zkoušeli, ale vývoj semenáčků je stejně  zdlouhavý a problematický jako například u tilandsií. Protože není přes léto příliš času, nikdy jsme jejich vývoj neuhlídali tak, aby z nich něco kloudného vyrostlo. 
Snadnější je množení ze stonkových řízků (vhodné je zakořeňovat v živém rašeliníku nebo kokosové drti ze známých cihliček), které mívají většinou už drobné čekací kořínky, které na rostlině v průběhu celého roku narůstají a zase po nějakém čase zasychají. Zpočátku ale nějaký čas trvá, než se na mladých řízkovancích objeví první vaky, které jsou největší ozdobou této podivuhodné rostliny. Jsou to v podstatě modifikované listy, které jsou důležitým orgánem pro přežití rostliny v obdobích sucha, které se i v asijské přírodě čas od času vyskytují. Ve vacích jsou uloženy jakési záložní kořeny, takže v případě nouze vak praská a kořeny se postupem času přichytí k podkladu.
V literatuře bývá často uváděno, že dutiny  vaků obsazují mravenci, kteří žijí s rostlinami v jakési vzájemně prospěšné symbióze. Pávovské mravence jsem však na žádné z rostlin jaktěživ neviděl, a to jich zimní zahradou putují každé léto stovky. Část jich mizí v útrobách našich saracénií, ale i jinak mají spoustu práce na sprašování jiných sukulentů, především pak rostlin rodu Euphorbia. Díky nim mají letos spousty plodů takřka všechny naše rostliny Euphorbia obesa. Když už si mravenci nalezli někdy pořádný hromadný úkryt, pak jim posloužila dutina v rostlinách Tillandsia seleriana, z níž se po zásahu rosícího zařízení rozprchli živelně do všech stran, aby se vzápětí zase v klidu vrátili.
Nevím podle jakého klíče vaky narůstají, protože většinou bývají všechny nahloučeny u báze rostliny, ale pak se zčistajasna objeví třeba téměř na vrcholu u nejmladších a sotva vyvinutých listů. Jindy zase narostou zhruba uprostřed délky drátu, po němž se rostliny vinou. Vždycky jsem opovrhoval kýčovitým řešením Holanďanů, kteří s oblibou distribuují tyto rostliny zasazeny v schránkách nějakých plžů. Po nějakém čase jsem ale zjistil, že se jedná o zařízení velice důmyslné, a esteticky  v podstatě o nic hroznější než ty plastikové košíčky, v nichž se rostliny často pěstují. Do ulity je zasazen kousek kokosového nebo jiného vláknitého dřeva, ale může to být klidně i nějaký mech nebo živý rašeliník smíchaný s rašelinovým substrátem nebo kousky kůry. Když takto upravené rostliny rosím, přebytečná voda nepřijde vniveč, protože její malou část zachytí zmíněná ulita (většina ovšem vyteče otvorem na jejím dně, kterým je provlečen závěsný drát). Z té vody rostlina hospodaří ještě celý den, než ji znovu porosíme.
Rostliny nás za tuto oproti jiným sukulentům  nevšední péči odměňují takřka nepřetržitým kvetením, a to i během zimy. Důkazem, že se rostlinám u nás opravdu líbí, jsou narůstající nové váčky, které dělají tuto kytku neskonale zajímavější. Pokud nehodláte obětovat pravidelně maličký kousek času této mimořádně atraktivní zástupkyni asijské flóry, pak si pořiďte raději její příbuznou Dischidia ruscifolia (viz článek na našich stránkách), která sice vaky netvoří, kvete nenápadně,ale zato bez vaší péče vydrží velice dlouho bez příznaků jakékoliv újmy na zdraví. Pokud ovšem budete trpěliví, vyplatí se pěstovat mnohem krásnější Dischidia pectenoides (zvanou též D. vidallii), která se po nějakém čase částečně přizpůsobí klimatu ústředně vytápěného interiéru a stává se odolnější než na počátku pěstování. Protože Dischidia pectenoides miluje teplo, stačí nezapomenout na pravidelnější přísun vody a máte tip na zajímavou a pozoruhodnou ozdobu vašeho bytu.
Na úvodních fotografiích můžete vidět různá zajímavá zákoutí, jakých Dischidia pectenoides nabízí spoustu. Třetí snímek zachycuje celé rostliny a následují další fotografie, na nichž je vznikající plod a jeho následné prasknutí, po němž se z něho do okolí vyvalí množství chmýřím vybavených semen. Na předposlední fotografii je detail vaku, skrývajícího ve svých útrobách rezervní kořeny pro případ nepříznivého počasí. Poslední snímek dokazuje, že tajemná zákoutí této zajímavé rostliny  neobjevují pouze pěstitelé, ale také zástupci říše hmyzu.