sukulenty

Jména se mění, rostliny zůstávají. Je tomu tak i v případě té z dnešního článku, která se ostatním rodovým příbuzným z jihu Afriky zrovna příliš nepodobá. Delospermy jsou v posledních letech mezi pěstiteli nesmírně populární, a v časopisech jejich pěstování propagují naštěstí lidé, kteří se vyznají. S jejich údajnou či takřka jistou mrazuvzdorností je to často sázka do loterie, o čemž se mohli mnozí pěstitelé již v praxi přesvědit. Rostliny přeživší třeba čtyři různě probíhající české zimy za sebou zmrznou hned na pozvolném počátku té páté, a nikdo nedokáže vysvětlit proč!
Jak již bylo řečeno, Delosperma echinatum je z trochu jiného těsta. Silný mráz a české plískanice nepřežije docela určitě, a zajímavá je spíše pro milovníky sukulentních bonsají a příznivce tvarování, než pro klasické skalničkáře. Já ji znám už čtvrtstoletí jako Delosperma pruinosum, a když kouknete na internet, zjistíte že obě jména se ještě dnes používají ve vzácné shodě asi tak půl na půl. Jasno nebylo v minulosti ani s rodovým zařazením této keříčkovité rostliny ze západního Kapska, kterou můžeme ve starší literatuře nalézt i jako Mesembryanthemum echinatum, M. pruinosum, Trichodiadema echinata nebo jako příslušníka rodu Drosanthemum. Sám používám ze zvyku Delosperma pruinosum, a to nepřetržitě od poloviny osmdesátých let, kdy jsem se poprvé pokoušel tuto zajímavou rostlinu pěstovat a tvarovat. Připouštím ale, že přiléhavější je to druhé jméno. Echinatum znamená „ježatá“, což docela přesně vystihuje drobné válcovité lístky hustě pokryté papilami, místy připomínajícími krátké ostníky.
Keříky Delosperma echinatum (pruinosum) mohou dorůst i třiceti centimetrů výšky, ale samozřejmě je na nás, co rostlině vlastně „dovolíme“. Nůžky jsou po ruce stále, a rostlina není zase žádný rychlík, pokud ji nepěstujeme na přistíněném místě a nelijeme do ní vodu jako zběsilí. Spousta lidí tak asi činí, protože na netu jsou k vidění opravdu příšerné ukázky, jak nemá Delosperma echinatum vypadat. Sytě zelené a řídce olistěné výhony padající přes okraje květináče nejsou zrovna dobrou vizitkou pěstitelů, kteří tam fotografie umístili!
Delosperma echinatum potřebuje maximum slunečních paprsků a přiměřeně vody. Pak jsou její listy matně zelené až fialové, a hustě narůstající na postupně dřevnatějících větvích, tvořících kompaktní koruny. Potvrzením správného směru v pěstování jsou na konci jara drobné kvítky běložlutého zbarvení, které jsou zároveň jasným důkazem příslušnosti rostliny k čeledi Aizoaceae.
Od jara do podzimu zaléváme obvykle jednou týdně, ale pokud je rostlina venku na plném slunci a dešti, dostává samozřejmě vody mnohem více. Letnění je ideálem pro její pěstování, a se stěhováním na zimoviště nemusíme v jejím případě rozhodně spěchat. S noblesou totiž snáší poklesy teplot k bodu mrazu. V zimě se snažíme, aby rostlina příliš neprosychala, takže zaléváme alespoň jednou za dva týdny v takových dávkách, aby rostlina stačila doplnit zásoby vody ve svém nitru, ale zároveň nezačala růst. Pokud by se tak přece jenom stalo, je lépe v předjaří veškeré zimní přírůstky odstranit řezem, protože ani na hodně světlém stanovišti obvykle za mnoho nestojí!
Ze všech ostatních sukulentů, která znám, se tato rostlina asi nejvíce podobá tlustici Crassula mesembryanthoides, jejíž listy mají velice podobný povrch a rostliny podobně keříčkovitý růst a dřevnaté stonky. Psali jsme o ní v rubrice „Pěstitelská praxe“ již 13.9. 2008! Podobně jako tato tlustice, je i Delosperma echinatum velice vhodná k tvarování. Vrcholové řízky dobře a rychle koření.  Jen v případě Delosperma echinatum nemůžeme počítat s povytahováním kořenů nad povrch substrátu, jak jsme zvyklí třeba u jejich příbuzenstva z rodu Trichodiadema. Drátovité kořeny jsou sice silné, ale ne ztloustlé. Jedinou spolehlivou zásobárnou vody jsou tudíž pro rostlinu její drobné listy. Proto je vhodné zalévat ji častěji než její příbuzné s tlustými kořeny, abychom zamezili nadměrnému prosychání starších listů (což takřka nehrozí při pěstování venku!).
Delosperma echinatum (D. pruinosum) není žádná sukulentářská novinka. Pěstovali jsme ji už v úplných začátcích našeho zájmu o tyto rostliny, a všude jí bylo habaděj. Když vyšla v roce 1988 v nakladatelsví Academia kniha Jana Glosera (viz rubrika „Recenze“) „Kvetoucí kameny“, byl v ní věnován kromě všeobecného seznámení s rodem Delosperma prostor dvěma tehdy nejčastěji pěstovaným druhům, kterými byly Delosperma sutherlandii a právě rostlina z dnešního článku (tehdy ještě jako Delosperma pruinosum)  Dnes ji spatříme v sukulentářských sbírkách jen vzácně. Ztratila se někde v záplavě nejrůznějších novinek a  dlouho chyběla také v naší sbírce. Teť už je ale zpátky. A zvykla si u nás velice rychle. Sice od té doby změnila jméno, ale je to pořád ta skromná kytka do nepohody, na jejíchž listech se po ránu třpytí ranní rosa.
Na úvodní fotografii je naše částečně tvarovaná rostlina Delosperma echinatum alias D. pruinosum, a následují tři pohledy zblízka do její koruny.