sukulenty

Rostliny rodu Cussonia jsou doma především na jihu Afriky, kde rostou na skalnatých místech jako menší či středně vysoké stromy dosahující výšky od pěti do patnácti metrů. U báze bývají stromy nádherně ztloustlé, a jejich pokroucené kmeny pokrývá zajímavá a členitá kůra. Podle údajů v odborné literatuře je popsáno 25 zástupců rodu Cussonia, z nichž osm roste v Jižní Africe, zatímco zbytek i v Africe tropické, na Madagaskaru, Komorských osrovech a Maskarénách (Reunion, Mauritius, Rodrigues). U nás se tyto rostliny z čeledi Araliaceae (aralkovité) nepěstují zase až tak běžně, ale mezi sukulentáři a milovníky tlustých kmenů jsou už léta vyhledávaným objektem zájmu.
Nejčastěji pěstovaným druhem je Cussonia paniculata s výrazně vykrajovanými listy značné velikosti. V kultuře se pěstitel nemusí obávat, že jej tato rostlina vytlačí z bytu, protože v květináčích pěstované kusónie nerostou nikterak živelně. Navíc je lze docela úspěšně krotit občasným řezem, který je zároveň jediným způsobem, jak v kultuře rostlinu donutit k větvení. Bez řezu je schopna na tenkém kmínku růst bez větvení stále vzhůru.
Od jara do podzimu je Cussonia paniculata vzorným odběratelem vody, podobně jako třeba fikusy z poloostrova Baja California. Substrát je obvykle i po vydatné zálivce (1x týdně) za dva dny suchý. Na druhou stranu je tato rostlina velice odolná vůči suchu, které přečkává i dlouhou dobu takřka beze ztráty listů. Ty spodní ale beztak průběžně opadávají, aby měla rostlina dostatek energie k nárůstu těch nových. Kmínek tloustne semenáčkům docela záhy, ale jenom těsně u země, a poté již zůstává poměrně tenký. Zato mohutné kořeny se pod zemí podivně kroutí a sílí, což svádí k jejich povytažení nad povrch substrátu při každoročním přesazování. V tomto ohledu se však pěstiteli vyplatí trocha trpělivosti.
Každopádně je pro tyto rostliny vhodná hlubší nádoba. Vzhledem k výše uvedenému čerpání vody nehrozí ani v hlubších květináčích trvalejší přemokření substrátu. V zimě zaléváme jenom v mírnějších dávkách a nárazově, a starší rostliny by klidně přežily nasucho celou zimu. Hodně se píše o teplomilnosti těchto rostlin. My naši starší rostlinu pěstujeme  střídavě v bytě a venku (v nejteplejších měsících roku), a právě nyní se zotavuje z radikálního podzimního řezu. Semenáče už mnoho let zimujeme ve skleníku při teplotách 5-10° Celsia bez jediné ztráty, a to je pravidelně jednou za dva týdny  mírně zaléváme. Většinou si v tomto období ponechají pouze jediný pár nejmladších listů, jejichž barva se např. u Cussonia spicata v tuto dobu výrazně mění.
Zatímco v kultuře bychom se s největší pravděpodobností květenství nedočkali, v botanické zahradě v Puerto de la Cruz  nás potkalo štěstí, protože jsme zde hned u cesty narazili na nádherný stromek Cussonia paniculata. V jeho koruně vyrůstalo mohutné květenství, které však bylo v hustě narostlých listech vcelku dokonale ukryto. Listy této rostliny měly nádherné modrozelené zbarvení, jaké většinou mladší jedinci v našich sbírkách nemívají. Toho dne jsme v květu spatřili více rostlin, které se vyskytují také ve sbírkách našich pěstitelů sukulentů. Pohromadě kvést rostliny rodů Ceiba, Bombax, Brachychiton nebo Chorisia se nám doma určitě nikdy nepoštěstí.
Kromě Cussonia paniculata se u nás občas pěstuje ještě C. spicata s trochu odlišnými listy, které nejsou tak výrazně členité a vykrajované. Semenáček této rostliny můžete vidět na posledním snímku.