sukulenty

Tlustice rodu Crassula jsou početným a velice pestrým společenstvím. Rod zahrnuje robustní druhy s tlustými kmeny a mohutnými korunami, protipólem pak jsou droboučké tostliny s přízemním růstem a lístky velkými pouze několik milimetrů. Značně rozdílné bývají tlustice i tvarově a barevně, přesto jich převážná většina má určité společné a sjednocující znaky, díky nimž pozorný pěstitel nebývá příliš dlouho na pochybách s určením rodové přílušnosti. Crassula alba je však v tomto ohledu naprostou výjimkou, protože dokud nevykvete, může být do poslední chvíle považována také za bromélii, kterým se nápadně podobá. Zvlášť výrazná podoba nastává působením slunečních paprsků uprostřed našeho léta, které zabarví listy a vytvoří na jejich povrchu nádherné kresby.
Crassula alba roste na obrovském přírodním areálu, jehož jižní hranice jsou v JAR a naleziště se rozprostírají po východní straně černého kontinentu až úplně k jeho severnímu vrcholu, odkud prostupují ještě do Jemenu a na část dalšího území Arabského poloostrova. Rostliny jsou přízemního vzrůstu, tvoří koberce těl a jejich listy jsou pouze nevýrazně sukulentní. V zimním období, kdy jim dáváme vody poskromnu, tudíž působí značně povadlým dojmem. Jejich listové růžice dosahují v kultuře až 15cm v průměru a jejich zbarvení je podle množství světla v různých odstínech zelené. Ani když jim dopřejeme zimování na maximálně osluněném stanovišti, hezké kytky z nich v tomto období nevykouzlíme.
S příchodem jara se ale situace výrazně mění, protože světla přibývá a listy se zvýšenými dávkami vody napnou, ztuhnou a získávají postupně výraznější zbarvení. Zprvu po celé ploše tmavnou, a jakmile nastanou delší slunečné dny, objevují se na nich drobné červené skvrny. Ty se uprostřed léta spojují ve větší obrazce, tvořící zajímavé kresby, takže rostliny připomínají spíše zemní bromélie. Crassula alba je pro letnění jako stvořená, a než začně tvořit v růstovém středu květní stvoly, je to jedna z vůbec nejkrásnějších sukulentních rostlin.
Záhy však částečně, a postupem času docela ztratí kompaktní tvar, protože mohutné květenství rostlinu značně vysílí. Bílé květy nejsou výraznou ozdobou, a rychle se jich nabažíte, proto s nimi možná časem začnete nakládat jako my. Zárodky budoucích květenství odstraníme, a umožníme tak nárůstu množství odnoží, které rostliny vytváří v tomto období v úpatí listů. Odnože se dají velice brzy  odlomit, a protože často mívají i vlastní kořínky, můžeme je rovnou sázet do samostatných nádob.
Od jara do podzimu rostliny zaléváme pravidelně, při letnění vždy večer a konví přímo na listy, jejichž konce nemají potom tak silné sklony k zasychání. Na podzim je však stěhujeme dříve než druhy s tlustými listy, protože jsou náchylnější k hnilobám v době, kdy ranní teploty trvaleji klesají a zároveň začínají převažovat deštivé dny.
V zimě snášejí rostliny pokles teplot k bodu mrazu, pokud jsou ovšem nasucho. Vzhledem k malé zásobě vody v tělech rostlin ale příliš dlouhá období sucha bez úhony nepřečkají. Pokud vodní půst přeženeme, často se rostliny velmi těžko a dlouho z přeschnutí vzpamatovávají.
Díky širokému přírodnímu areálu výskytu je značná i variabilita druhu, a to především ve zbarvení listů. Různé bývají samozřejmě barevné kresby na listech, ale také samotné plochy listů, které u některých typů rostlin bývají světle nebo sytě zelené, zatímco u jiných modrozelené až fialové. A nezáleží přitom pouze na intenzitě oslunění.
Po odkvětu rostlina hyne, a podobně jak tomu bývá u bromélií, také Crassula alba se o dostatek potomstva postará výše zmíněným způsobem. Někteří autoři o této rostlině hovoří jako o dvouletce, což je pravda za předpokladu, že rostlina skutečně druhým rokem vykvete. U Crassula alba to sice bývá takřka pravidlem, ale i zde existují výjimky. Z vlastní praxe víme, že některé z našich rostlin se staly navzdory teorii trvalkami. Dříve či později ale vykvetly a následně zanikly také.
Crassula alba je u nás stále ještě pěstována zřídka, ačkoliv je to kytka výrazná a zajímavá, i když pouze pro ty pěstitele, kteří jí mohou dopřát maximum slunce. Na jižním okně bytu se jí bude dařit výtečně, ale dokud si nevyzkouší přímé sluneční paprsky uprostřed českého léta, její pěstitel ji nikdy nespatří takovou jaká  má být.
Na snímcích jsou rostliny Crassula alba již částečně zbarvené českým sluníčkem. Na třetí fotografii je střed růžice sytě zelený, a rostlina tak předznamenává vznik květenství v blízké budoucnosti. Je to zároveń poslední šance vidět tuto nádhernou rostlinu v kompaktní a výrazně zbarvené podobě, protože zanedlouho svůj tvar a částečně i zbarvení na nějaký čas ztratí.