sukulenty

V našich sbírkách se rostliny rodu Cotyledon zatím velké popularity a rozšíření nedočkaly, když pominu notoricky známé druhy C. tomentosa a C. undulata (už prý také orbiculata?), zastoupené naopak takřka v každé sukulentářské či kaktusářské sbírce. Cotyledon orbiculata sice také patří mezi rostliny známé, ale v praxi se s ní setkáváme zatím jen výjimečně.
Zato ve své jihoafrické domovině je to rostlina velice ceněná v lidovém léčitelství, a její toxicita je předmětem neustálého vědeckého výzkumu. Pro nás pěstitele má samozřejmě jiné přednosti, kterými jsou především nádherně vybarvené listy (u některých poddruhů), keříčkovitý růst svádějící k jejich tvarování, ale především  nápadné zvonkovité květy (u všech).
Cotyledon orbiculata roste na jihu Afriky na obrovském území, zahrnujícím celou Jihoafrickou republiku až k jejím hranicím se Zimbabwe a Mozambikem, a také značnou část západní Namibie a Angoly. Rozsáhlému areálu přírodního výskytu odpovídá i variabilita druhu, která je vskutku výjimečná. V případě Cotyledon orbiculata se nejedná o nějaké drobné odchylky ve velikosti či tvaru listů nebo květů, ale o diametrální rozdíly, budící spíše dojem mnoha zcela odlišných rostlin.
Když tedy využijete nabídky internetu, na obrázcích se vám objeví množství nejrůznějších rostlin s listy bílými jak sníh a červenými okraji (nebo také bez nich), a na druhou stranu zase jedinci s listy čistě zelenými, úzkými a dlouhými 10 a více centimetrů, stejně jako drobnolisté typy rostlin, připomínající spíše drobnější tlustice (Crassula).
Výška keříků se u jednotlivých poddruhů pohybuje v rozmezí od 20cm (C. orbiculata v. orbiculata) až po jeden metr (v. spuria). Podobné rozdíly jsou i ve zbarvení a velikosti listů, ale také barvě zvonkovitých květů, vyrůstajících na různě vysokých stvolech. Květy mohou být takřka čistě žluté, oranžovočervené, narůžovělé i čistě červené. Co botanik, to počet nejrůznějších poddruhů Cotyledon orbicularis. Většina jich uznává pět (v. orbicularis, flanaganii, dactylopsis, oblonga, spuria), ale při hledání narazíte i na názvy ssp. higginsiae, ssp. oophyla nebo ssp. candulata a množství dalších! Dokonce je sem nově řazena i notoricky známá rostlina se zvlněným zakončením listů Cotyledon undulata (jako C. orbiculata v. oblonga)! Je to zatím jenom takový provizorní „svět podle Eggliho“, a za rok může být zase všechno jinak!  Mezi pěstiteli se proto v případě zájmu o tuto oblíbenou rostlinu raději stále ptejte po Cotyledon undulata nebo ještě lépe po „undulátě“!
Pro nás pěstitele je mnohem důležitější, že všechny tyto rostliny snášejí stejné podmínky. Základem pěstitelského úspěchu je v jejich případě maximum slunečních paprsků. Pokud jim je alespoň přes léto dodáme nefiltrované při venkovním pobytu, voskovitá vrstva na povrchu jejich listů dělá divy. Od jara do podzimu snášejí i relativně dost vody, takže letnění bez jakékoliv ochrany proti dešti je možné, a dokonce pro zdraví rostlin vítané. Na druhou stranu jsou rostliny s minimální ztrátou spodních listů (časem beztak opadají) schopny přečkat i velice dlouhá období sucha.
Zálivku je vhodné na nějaký čas omezit s příchodem podzimu, a dopřát rostlinám alespoň krátký odpočinek, který využijí k přípravě na kvetení (ty kvetoucí v zimě). Květy výrazných barev se objevují od října do ledna, ale u některých poddruhů je v literatuře uváděno i kvetení v období našeho léta (červen-srpen). U některých typů (poddruhů) rostlin už kvetou i velice drobní jedinci z jarního řízkování, které je vcelku spolehlivou metodou vegetativního množení. 
Nás letos překvapila mohutná násada poupat u dvojice rostlin s dlouhými, zelenými listy s nesmírně jemným a hebkým povrchem (mohla by to být podle všeho var. flanaganii). Jenomže letošní zima byla na sluneční paprsky skoupá, což s největší pravděpodobností zapříčinilo, že nádherná poupata  namísto rozvinutí v květy zasychala už ve fázi jejich praskání a otevírání. Rostliny také nebylo možno vzhledem k počasí zalévat jak bychom si představovali, což bude možná další příčina jejich uvadání v tak pokročilé fázi vývoje, trvajícího od konce října až do počátku února. Nakonec i zde zvítězil jako u většiny sukulentních rostlin jakýsi podmíněný reflex a zakódovaná touha po zachování rodu, takže  teprve poslední trojice poupat se začala naplno otevírat. Najednou to šlo bez ohledu na počasí venku za sklem, protože rostlina podvědomě cítila, že je nejvyšší čas udělat nějaký vstřícný krok vůči potencionálním opylovačům. Že ti naši zrovna spí samozřejmě rostlina nemůže tušit. Podobné chování sledujeme při zatažených dnech také u naší oblíbené Trichodiadema densum a spousty jiných sukulentů se zimními květy.
Po zbytek zimy pak zaléváme spíše nárazově a v mírných dávkách, kterými pouze doplňujeme vodu, aby spodní listy zbytečně moc neprosychaly (beztak výrazně prosychají!). Pokud bychom to v tomto období s vodou přehnali, hrozí že se rostlina dostane do růstu v nejhorší možnou dobu, a její přírůstky budou díky nedostatku světla neduživé. Vše se ale ještě dá napravit jarním průřezem koruny.
Při přesazování do chudší písčité zeminy vyžaduje manipulace s rostlinou určitou opatrnost, abychom zvytečně neporušili voskovitý povlak na povrchu listů (pokud ho samozřejmě mají), který má výrazné antiseptické účinky a zabraňuje možným plísním či houbovým onemocněním listů. Tato onemocnění hrozí rostlinám především na chladnějších (min. 5°C) a málo větraných zimovištích.

Cotyledon orbiculata hraje důležitou roli v lidovém léčitelství národů žijících na jihu Afriky. Přitom šťáva z listů i květy jsou pro hospodářské zvířectvo prudce jedovaté, a mohou mít fatální dopad na jejich zdraví! Domorodci však používají měkké části listů k hojení bradavic a kuřích ok, ohřáté listy bývají přikládány na nejrůznější vředy, záněty a léčí se jimi i nemoci uší. Ohřátá šťáva z listů bývá využívána jako kapky proti bolesti zubů (i uší), ale také k léčbě epilepsie! Pověrčiví domorodci také používají sušené listy Cotyledon orbiculata jako ochranu svých potomků před dětskými nemocemi.
Květy Cotyledon orbiculata jsou výrazně toxičtější než šťáva z listů! Zajímavé je, že toxicita se částečně vytrácí u jedinců rostoucích v humóznější půdě, zatímco o poznání vyšší je u rostlin z písčitých půd! Rostlina zplaněla v některých i značně odlehlých místech světa, jako například v Kalifornii, kde roste na rozsáhlých pobřežních územích.
My pěstujeme dva zcela odlišné typy rostlin Cotyledon orbiculata, a dá se říci, že se jedná o vcelku bezproblémové kytky. Docela mne překvapuje jejich pomalý růst, a zároveň těší  jejich odolnost. Za celou dobu pěstování a množení této rostliny si nepamatuji na jediný úhyn. Doufám že podobné zkušenosti mají i mnozí z vás, kteří mladé rostlinky dostali v zásilkách jako bonus k objednaným sukulentům. Snad i díky této formě se Cotyledon orbicularis za nějaký čas přece jenom více rozšíří do našich sbírek i do povědomí pěstitelů. Protože bez radikálního řezu rostliny příliš odnoží nevytvářejí, materiálu k množení je stále málo. A velkopěstírny na západě Evropy se do jejich pěstování zatím také příliš nehrnou!
Po úvodním zvonkovitém květu Cotyledon orbiculata (v. flanaganii ?) následuje čtveřice fotografií téže rostliny, mapující její cestu k tolik vytouženým květům. Snímek č.2 byl pořízen na počátku listopadu, č.3 o měsíc později, č.4 na počátku února a č.5 na jeho konci. Další dvojice fotografií patří rostlině C. orbiculata var. orbiculata. Červené lemy listů lze dosáhnout pouze při maximu slunečních paprsků. A na závěr notoricky známá rostlina  C. undulata, patřící podle systematiků také do všeobjímajícího komplexu Cotyledon orbiculata (var. oblonga?).