sukulenty

Pěstuji více druhů rostlin z čeledi Aizoaceae, ale právě tato patří mezi nejodolnější. V našich sbírkách přitom není zatím příliš rozšířena. Mám několik rostlin už pár let, a nevzpomínám si, že by mi za tu dobu uhynula jediná z nich. Kromě odolnosti má Cospuscularia taylorii ještě mnoho dalších předností. Její listy mají zajímavý tvar a jejich povrch má na plném slunci i v polostínu příjemné modrozelené až modrošedé zbarvení. Listy narůstají velice hustě, takže mezery mezi nimi takřka neexistují. Pokud začínají narůstat ve větších vzdálenostech a je vidět nápadně fialový stonek, buď mají málo světla nebo se chystají kvést (bíložluté květy neurčitého odstínu). To bývá obvykle na konci léta, ale u nás rozhodně ne každý rok. Když loni byly plné poupat, ani jednou jsem neviděl jejich květ otevřený, protože jsem tak nějak nešťastně pendloval mezi nemocnicí a domovem. Ale ani jiné roky to o moc lepší nebylo.
Rostlina se velice dobře množí z vrcholových řízků, které se však docela problematicky odebírají díky již zmíněnému hustému nárůstu listů. Na první kořínky se sice čeká poměrně dlouho, ale nakonec zakoření zpravidla všechny řízky.
Vodu má Corpuscularia taylorii ráda v jakémkoliv množství, ale nic se nemá přehánět, když není odpovídající množství světla. Ani měsíc bez vody naopak není patrný na vzhledu listů. V zimě je zalévám pouze občas a v malých dávkách, které bleskově zmizí v útrobách tučných a mimořádně tvrdých listů.
V teplých měsících je letním společně sesazené s nejrůznějšími sukulenty z čeledi tlusticovitých (Crassulaceae), kde se cítí jako mezi svými. Zbytek rostlin je ve skleníku na největší pražírně, zakořeněné řízky pak v polostínu.
Corpuscularia taylorii tvoří časem husté keříky, ale pod zemí nečekejte žádné poklady jako třrba u trichodiadem. I tak se jedná o velice dekorativní rostlinu, která nezabere svému pěstiteli příliš prostoru. Protože se jedná o rostlinu odolnou a snadno se množící, má všechny předpoklady získat si oblibu širšího okruhu pěstitelů. Možná se s tou odolností už opakuji, ale u téhle kytky je to na místě, jak se dozvíte na závěr.
„Bittmanova metoda“ nazývám nechtěné dlouhodobé máčení sukulentů ve sloupci vody. To samozřejmě neznamená, že by pan Jaroslav Bittman v Dymokurech takto rostliny tučnolisté pěstoval. Název vznikl shodou okolností. Když jsem při častých návštěvách v zahradnictví pana Bittmana vídal jeho rostliny, nutně jsem je musel porovnávat se svými. Viděl jsem tam například množství hustých trsů převislého mexického Sedum burito. Jeho rostliny byly mnohem mohutnější, přitom krásně vybarvené a hustě narostlé. Dokonce samy hojně odnožovaly bez řezu, což u nás dělají zpravidla jen před násadou květů. Když jsme se v Dymokurech objevili jednou mimořádně v zimě, rostliny byly naprosto stejně mokré jako v létě. Uvědomil jsem si tehdy, že jsem vlastně rostliny v suchém substrátu u pana Bittmana ani nikdy předtím neviděl. Začali jsme také trochu více zalévat, a výsledky se dostavily. Jednou jsem to ale nechtíc přepískl.
Do skleníku mi v jednom místě dost zatékalo střechou. Dal jsem proto pod toto místo prázdnou zalévací mísu, kterou jsem při tání sněhu ze střechy vždycky občas vyléval. Jednou jsem přeskupoval rostliny kvůli nedostatku místa, přičemž  jsem si několik květináčů odložil do prázdné mísy a zapomněl na ně. Nedobrovolného pokusu se zúčastnili tito hrdinové: několik trsů Sedum burito, obrovský trs rostlin r. Bergeranthus a několik rostlin Corpuscularia taylorii. Ve skleníku bylo kolem 10°C, pod střechou silně profukoval studený vzduch zvenčí a do mísy s rostlinami čůrala ledová vody z tajícího sněhu. Protože nahoru až ke zdi v zimě skoro nelezu, rostliny si tam plné dva měsíce pěkně čvachtaly. Když jsem je objevil, zhrozil jsem se své nedbalosti, protože na dně stálo i po týdnu suchých mrazů ještě 3-4cm vody a substrát v květináších byl přitom na kaši. Zalité byly dost, takže jsem je vylovil a postavil normálně na parapet mezi ostatní. Ani jediná neuhynula, ale co víc, všechny vypadaly zdravě a měly Bittmanovy parametry, po nichž jsem tak toužil. Největší čok jsem měl při zjištění, že tento vodní test přežilo dokonce i madagaskarské Cynanchum marnierianum, které asi za dva měsíce nato vykvetlo.