CONOPHYTUM BILOBUM
Rod Conophytum patří v rámci čeledi Aizoaceae k nejpočetnějším a zároveň také pěstitelsky nejoblíbenějším. Dokonce i u nás byla v posledních letech k dostání monografie tohoto rodu z pera Stevena Hammera, jehož knihu o příbuzném rodu Lithops jsme si v minulosti představili v rubrice „Recenze“. Monografie o konofytech výrazně přispěla k popularicaci těch drobných rostlinek z afrického jihu, jejichž druhovou početnost právě pan Hammer svojí revizí rodu zredukoval na necelou stovku. Spousta z nich díky tomu získala společné jméno, uvedené v titulku tohoto článku. Po této revizi volal už koncem osmdesátých let minulého století neúnavný propagátor těchto i jiných rostlin čeledi Aizoaceae prof. Jan Gloser, autor knihy „Kvetoucí kameny“, jejíž recenzi si na našem webu také můžete přečíst.
Poměrně dlouho jsem stál stranou tohoto zájmu a pokud se v naší sbírce nějaká rostlina rodu Conophytum přece jenom objevila, pak to bylo dílem náhody nebo pouhým nedopatřením. Důvodem mého nezájmu byla především skutečnost, že konofyta pocházejí z oblastí se zimními dešti a mají tudíž obrácený životní rytmus než drtivá většina ostatních sukulentů. Na rozdíl třeba od rostlin rodu Crassula jim nelze naordinovat umělý zimní spánek a zjara je pak probudit trochou vody k plnohodnotnému životu. Konofyta jsou v tomto ohledu neoblomná a svéhlavá, stejně jako litopsy se svým zimním převlékáním. Protože v zimě sukulentům ani ve vytápěném skleníku nejsme schopni dát tolik slunce, kolik by potřebovaly, dlouho jsem váhal s pěstováním druhů, které tou dobou prožívají svoje hlavní růstové období. Ono to není úplně přesné, protože konofyta asi nejintenzivněji rostou v září a říjnu, a potom zase v únoru až dubnu, ale po celou tu dobu je v srdci Evropy světla chronický nedostatek.
Můj odstup k pěstování rostlin rodu Conophytum byl definitivně zlomen v pondělí 21.3. 2016 v odpoledních hodinách. Datum si pamatuji tak přesně z toho důvodu, že jsem poprvé „naživo“ spatřil pana profesora Jana Glosera, jehož jméno mne předtím virtuálně provázelo pěstováním sukulentů už takřka třicet let. Pan profesor se svojí manželkou Zdeňkou toho dne navštívili náš sbírkový skleník, tou dobou ještě nepřehledně přeplněný zimujícími rostlinami. „Pro těch pár se tady místečko ještě najde,“ pravil když mi předával krabičku s dvanácti úhledně poskládanými květináči, z nichž na mne vykukovaly letité trsy různých druhů rodu Conophytum. „Nebojte se, ty zvládnete snadno,“ dodal štědrý dárce, jakoby mi z očí vyčetl obavy.
A tak se ocitla nečekaně bohatá kolonie konofyt v naší sbírce. Její součástí byly i dvě rostliny z pestrého okruhu Conophytum bilobum, odlišující se od ostatních v mnoha ohledech. Především jsou oproti ostatním druhům poměrně velké, což ovšem neznamená že nějak zvlášť robustní. Jak jsem se později dočetl, větší druhy konofyt jsou prý snáze udržitelné v našich podmínkách, protože lépe snášejí i delší období sucha. Přesto jsem pohlížel na ten vzácný dar s trochou skepse a připadal si zase jednou jako naprostý sukulentářský začátečník. Příliš mne neuklidnil ani povzbudivý úsměv pana profesora. Základní informace jsem od něj sice vyzvěděl, ale i tak jsem si připadal jako neplavec, svržený bez výstrahy do hlubokého bazénu.
Jak již bylo uvedeno, rod Conophytum je velmi početný. Přesto drtivá většina z té rozmanité směsice tvarů i barev listů i květů roste na relativně malém prostoru jihoafrického Namaqualandu až po hraniční oblasti v jižní Namibií. Conophytum bilobum v přírodě obývá i ta nejexponovanější místa, kde by jiné druhy možná ani nepřežily. Zmiňuje se o tom i Petr Pavelka, znalec těchto rostlin a objevitel několika nových druhů, ve svém speciálu č.1 časopisu „Kaktusy“ z roku 1999, který je těmto rostlinám celý věnován.
Conophytum bilobum získalo svoje dnešní pojmenování v roce 1922 (N.E. Brown), ale objeveno bylo mnohem dříve. Již v roce 1907 jej popsal jako Mesembryanthemum bilobum německý botanik Rudolf Marloth. Druhové pojmenování rostlina získala díky zvláštnímu tvaru listů (bilobus=dvoulaločný), spolehlivě Conophytum bilobum odlišujícímu od drtivé většiny ostatních zástupců rodu. Listy by se daly také nazvat jako kýlnaté a jejich laloky jako rohy, což také v odborných statích o tomto druhu bývá někdy užíváno. Jako milovníkovi Foglarovek se mi to jméno dobře pamatuje, protože kdo by neznal posvátný strom Gingko biloba (jinan dvoulaločný), bez jehož listu (ačkoliv se jedná o jehličnan!) neudělal žádný Vont v tajuplných Stínadlech ani krok.
Rostliny z okruhu Conophytum bilobum mohou dosáhnout výšky až 5cm a jejich kobercovitě narůstající trsy průměru 25-30 centimetrů. Žluté květy většiny typů či poddruhů (mohou být i bílé!) se v našich podmínkách objevují na podzim a jsou denní, což v rámci rodu Conophytum není ani zdaleka pravidlem. Květy dosahují průměru až tří centimetrů a v rámci rodu patří k největším.
Když jsem letos jejich zárodky objevil na obou rostlinách Conophytum bilobum, darovaných panem profesorem, byl jsem nevýslovně šťastný. Pokud se totiž nejedná o jejich poslední zoufalý pokus o záchranu, pak jsem patrně pěstitelsky na dobré cestě. Gloserovi nás letos na počátku léta navštívili znovu, a už tehdy jsem se mohl pochlubit, že všechny darované rostliny prozatím bez problémů přežily moji začátečnickou péči. Jakmile na podzim některé z nich vykvetly, okamžitě jsem si vzpomněl na jejich dárce a milé společníky, s nimiž čas utíká jako voda v divoké řece.
Co jsem pro to vlastně udělal? Předně jsem dal na radu zkušeného pěstitele a od konce léta konofytům dopřál maximum sluníčka, v zimě samozřejmě jen z toho mála, co středoevropské podmínky nabízejí. A na konci jara, jakmile začínalo být ve skleníku občas nesnesitelně, jsem všechny přestěhoval dolů pod parapet, kam slunce zasvítí jen občas a především je tam o poznání chladněji. Tam z
ůstaly až do konce léta při sporadické zálivce formou občasného kropení. Jejich listy se na čas zakuklily do hnědavých slupek, pod nimiž zcela zmizely. Když se z nich začaly klubat listy nové a svěží, vrátil jsem rostliny zpět na horní parapet a začal s opatrnou zálivkou, která urychlila mizení zbytků slupek. S příchodem podzimu jsem začal zalévat pravidelně. Naše konofyta dostávala vodu jednou za dva týdny, a stejně tak i v zimě (5-12°C), jen v ještě menších dávkách, protože světla neustále ubývalo. Od prosince do počátku února jsem je nezaléval vůbec. Nejlépe to snášela právě dvojice rostlin Conophytum bilobum. Od konce ledna do jara rostliny opět dostávaly vodu podobně jako od konce léta.
Ne že bych se do konofyt zbláznil a začal systematicky vyhledávat další a další druhy, ale při pohledu na ně občas pociťuji jisté uspokojení, že i těm pro mne zdánlivě pěstitelsky neschůdným kytkám se u nás nakonec docela zalíbilo. Především si ale při pohledu na ně pokaždé vzpomenu na Gloserovy, na vzácné chvíle s nimi strávené a s pevnou vírou, že další budou následovat. Jsme pozváni k návštěvě jejich mesembryantémového království v Zastávce u Brna, ale pořád to nějak časově nevychází. Zjara se to určitě pokusíme napravit, a pokud se návštěva uskuteční, určitě se o tom dočtete v rubrice „Sbírky našich přátel“.
Když k nám měli Gloserovi přijet poprvé, měl jsem už několik dnů na stolku připravenu k podpisu knihu „Kvetoucí kameny“, ohmatanou léty permanentního používání. Jaké bylo moje překvapení, když pan profesor vylovil z tašky naši knihu „Pestrý svět sukulentů“ a s žádostí o podpis mne předstihl. Myslel jsem v tu chvíli, že samou pýchou prasknu jako heliový balón.
Tři snímky v úvodu patří prvnímu typu Conophytum bilobum, o maličko robustnějšímu než druhý, zobrazený na zbylé čtveřici fotografií. Všechny byly pořízeny v průběhu měsíce října letošního roku.
