sukulenty.estranky.cz

Rostliny rodu Ceraria pěstujeme už takřka dvacet let. Nejprve jsme si pořídili v hektické porevoluční době dva importy Ceraria pygmaea, které byly k dostání na jedné akci v nějakém kulturáku na plzeňském sídlišti. Sjelo se tam tehdy půl sukulentářské republiky a k vidění byly kytky do té doby nevídané. Jenomže importy nebyly zakořeněné ani náležitě aklimatizované, takže jsem se s nimi velice záhy rozloučil (nebo jsem nezvládl jejich doaklimatizování).
Smířil jsem se tehdy s tím, že udělám výjimku, potvrzující pravidlo. Koupil jsem malé řízky naroubované na Portulacaria afra, a když jsem byl v tom nakupování, vzal jsem ještě Ceraria namaquensis na stejné podnoži. Jsou to i po těch letech jediné roubované kytky v našem skleníku. Při vzpomínkách na ty pravokořené a někde na jihozápadě Afriky nakopané jsem je konfrontoval s tyčkami, naroubovaným do rozštěpu notoricky známé a mimořádně odolné rostliny,s kterou si můžete dělat téměř co se vám zlíbí. Chtěl jsem se jich zbavit, ale bylo mi jich líto. Tak jsem jim dal čas. Říkal jsem si, že zbavit se jich můžu přece vždycky.
Jak postupně rostly, zvykal jsem si na ně. K mému překvapení začaly i bez mého přičinění dělat docela hezké korunky. Protože jsem je dost dusil co se vody týče, přirůstaly jenom zvolna. Později jsem zjistil, že když jim dám vody více, stejně všechnu vysají takřka okamžitě, aniž by jejich větve expandovaly do okolí nějak živelně. Dlouho jsme jim hledal příhodné stanoviště, kde by na delší období sucha přestaly reagovat částečným nebo úplným opadem listů. Ve stínu sice neopadávaly, ale zato začaly dělat zelené a nepřirozeně velké listy. Nakonec jsem našel kompromis. Světla mají dostatek po celý rok ve východní části skleníku, ale slunce na ně svítí jenom po ránu a někdy ještě k večeru. Průvan z větracího okna je chrání před nehybností horkého vzduchu, který bývá v létě ve skleníku docela často.
Až po letech jsem k nim našel nějaký vztah a začal se jim věnovat. Moje snaha vedla k tomu, aby co možná nejvíce připomínaly keříky z přírody, smířen ze skutečností, že na buclaté kmeny s loupající se kůrou musím navždy zapomenout. Zalévám je nárazově i v zimě, kdy částečně nebo docela opadávají. Od jara do konce léta jim vodu dávám každý týden. Protože jsou to kytky náladové, beztak najednou skoro opadají bez jakékoliv výstrahy. Zřejmě to tak má být. Udržují si ale přirozený vzhled listů i rychle dřevnatějících stonků.
V zimě snášejí teploty klesající až k 5°C, a to zřejmě proto, že mají odolnou podnož. Jinak není jejich pěstování nijak problematické, snad jen  kdyby jim netrvalo všechno tak dlouho. Nijak zvlášť je netvaruji, pouze občas některou větev zkrátím, protože roste o poznání rychleji a živelněji než ty okolní. Po nějakém čase jsem cerariím přišel na chuť, a proto jsem si opatřil ještě další rostliny. K mému překvapeni rostly o poznání lépe než ty původní, takže jsou od nich dnes už takřka k nepoznání. Až na jednu maličkost. Ty nové takřka neopadávají a jejich listy jsou dvojnásobně veliké a maličko jiného zbarvení a tvaru. Zřejmě byly ty naroubované řízky z rostlin pocházejících z jiných přírodních lokalit.
Ceraria namaquensis je vzrůstem o poznání robustnější a růstově živelnější. Pěstování je stejné jako u předchozího druhu, ale častěji jsem nucen sáhnout po ostrém noži, abych rostliny udržel alespoň v trochu přijatelném tvaru a především velikosti. Proto se při návštěvě našeho skleníku nestyďte říci o řízky, které vám ochotně věnuji.
Tyto rostliny jsou také mnohem náladovější v opadu droboučkých a měkkých lístků, kterými jsou světlé stonky hustě porostlé. Kolikrát opadají během krátké chvíle třeba uprostřed léta, pokud rostlina nedostane svoji pravidelnou dávku vody, nebo ji vystavím přebytku světla, na němž lístky silně zežloutnou.
Rostliny máme dvě, a obě jsem loni připravil na zimování naprosto stejně. Navíc stojí těsně vedle sebe. Jedna zcela opadala, zatímco druhá neztratila ani lístek. Jejich obnova ale naštěstí u Ceraria namaquensis není tak zdlouhavá.
Srůsty mezi podnoží a roubem jsou sice i po těch letech neustále vidět, ale všimnou si jich už pouze lidé, kteří se v sukulentech vyznají a dovedou si představit, jak vypadají kytky pravokořené. U Ceraria namaquensis není ve formě růstu prakticky žádná rozdíl, ale C. pygmaea se pozná  jako roubovaná rostlina vždycky. Hlavní je, že všechny spokojeně rostou díky odolné podnoži, která je ochránila po dlouhá léta před mojí netrpělivostí a pěstitelskými chybami. Oba druhy  na portulakárii dobře rostou také z toho důvodu, že rostliny pocházejí ze stejné čeledi šruchovitých (Portulacaceae). Už dávno mne neláká dát je pryč a jejich místo uvolnit jiným rostlinám. Protože jich dohromady máme docela pěkný lesík, asi by mi chyběly. Když se mne někdo ptá, zda je množíme, odříznu mu kousek (pokud je některá větev zrovna přerostlá) ať to zkusí. Až se poprvé v životě pustím do roubování sukulentů, určitě se s vámi o své zážitky rád podělím. Zatím to ale nehrozí.
Drobné a nenápadné kvítky nejsou zrovna ozdobou jinak nádherných a zajímavých rostlin. Ceraria namaquensis nám ještě nevykvetla nikdy, ale C. pygmaea kvetou pravidelně. Tedy mám namysli každoročně, protože co se týče doby kvetení, jsou to rostliny neprosto nevyzpytatelné. Jednou kvetou uprostřed léta, jindy na podzim a často také během zimy, kdy jsou v bezlistém stavu, takže si droboučkých kvítků alespoň všimnu.
Na úvodních snímcích jsou dvě typově odlišné rostliny Ceraria pygmaea, z nichž ta první je v zimě zcela opadavá, zatímco druhá listy takřka neshazuje a navíc bývají podstatně mohutnější a tmavší. Na ostatních fotografiích můžete vidět Ceraria namaquensis, z nichž ta menší na zimu zcela opadala, zatímco druhá si listy ponechala, ačkoliv obě zaléváme stejně a ve skleníku stojí hned vedle sebe.