sukulenty.estranky.cz

Tato drobná, kobercovitě se rozrůstající rostlinka z jihoafrického Namaqualandu se k nám před lety dostala nedopatřením či omylem v zásilce rostlin rodu Titanopsis. Do tohoto rodu ostatně byla dříve řazena (stejně jako do rodu Nanathus), a je ostatním jeho zástupcům hodně podobná. Především drobnými bradavičkami, hustě pokrývajícími celý povrch listů. Ty tvoří řídké růžice o průměru 3-5cm, které později tvoří četné boční odnože.
Aby nebylo dost omylům a nedopatřením v souvislosti s touto nádhernou rostlinou, nesoucí jméno praktického lékaře a milovníka sukulentů Carla Luckhoffa, letos brzy zjara nám nečekaně vykvetla, ačkoliv podle údajů v odborné literatuře by se tak mělo stávat spíše na podzim (září). Protože jsem v té době měl práce nad hlavu a s květy tak nějak nepočítal, ani jsem si poupat nevšiml. Byla do poslední chvíle ukryta ve změti matně zelených lístků, takže poupata jsem zpozoroval až při chystání rostlin na výstavu v Havlíčkově Brodě. K mé smůle Aloinopsis luckhoffii nekvete příliš dlouho, a především se jeho žluté květy (2,5cm) otevírají až kolem poledne. Slunečné dny sice byly koncem dubna takřka všechny, ale my v okamžicích kvetení byli na zmíněné výstavě. Pouze jednoho večera po návratu se nám ještě podařilo zachytit jeden ze zavírajících se květů.
Pěstování této drobné rostliny, jejíž přírodní výskyt je uváděn jihovýchodně od Springbok (blízko hranic s Namibií), je stejné jako u příbuzenstva z rodu Titanopsis. Alespoň jsme zvolili podobný způsob zálivky i dávek slunečních paprsků, kterých rostlina snese maximum. Letnit jsme ji nezkoušeli, ale letní zbarvení má i ve skleníku výrazně krásnější než to na fotografiích. Povrch listů ztmavne, jemně zrůžoví až zhnědne, a bradavičky na nich ještě výrazněji vystoupí na povrch. Listy se navíc semknou, takže přízemní koberec těl je nádherně kompaktní. Ovšem jen  za předpokladu sice pravidelné, ale mírné zálivky od jara do podzimu. Počátek zimy provází vodní půst, trvající pak  na několik málo výjimek až do jara. V zimě zaléváme pouze nárazově, především v období, kdy předpověď hlásí sérii slunečných dnů. Občas Aloinopsis luckhoffi zastavuje růst uprostřed léta, ale není to tak výrazný odpočinek, jaký známe například u kaktusů, nebo příbuzenstva z rodu Trichodiadema.
Dříve jsme v obavách, vyvolaných strašením o choulostivosti podobných rostlin z čeledi Aizoaceae, zalévali ještě mnohem méně. Rostliny pak nebyly na zimu dostatečně vyzásobeny vodou, sesychaly se jim listy, které zase v zimním suchu napadala vlnatka. Už dávno jsem přestal věřit všemu co je psáno, a našim rostlinám se od té doby daří mnohem lépe. Každopádně je výhodné, aby rostliny (myslím sukulenty všeobecně) byly na zimu připraveny s listy plnými vody, a suchým substrátem i kořeny v něm. Odpadá pak množství problémů, provázejících zimování sukulentních rostlin všech možných druhů. Rostlinám tak usnadníme start do naší ponuré a nedostatkem světla provázené zimy. Díky zásobám vody v listech a stoncích můžeme i v teplejším prostředí ponechat rostliny takřka nebo zcela nasucho, aniž by trpěly nebo nadměrně opadávaly. Takto vydrží každopádně až do vánoc, kdy začínáme znovu mírně zalévat za výše uvedených podmínek.
Pokud je čas, snažím se tuto a jí podobné rostliny zalévat mimo listy, ale přes léto jsem mnohdy nucen zalévat plošně konví, což se nevyhne ani titanopsům a podobným rostlinám. Snášejí to vcelku dobře, rezivostí listů netrpí, a do rána voda mezi listy stačí dávno vyschnout. Jen její dávky je třeba zvažovat pečlivě, aby nejlépe druhý den večer už rostliny zase stály v suchém substrátu, zatímco voda ze zálivky už je tou dobou uložena v nitru listů.
Aloinopsis luckhoffii je hezká rostlina, a kdo dává přednost menším druhům sukulentů s nádhernými květy, ten ať si ji rozhodně pořídí. Na fotografiích je to málo, co se nám podařilo zjara zachytit z jejího letošního kvetení.