sukulenty

Po celou dobu pěstování sukulentů mne provázejí chvíle snad vůbec nejkrásnější, přicházející vždy, když někde v časopise nebo knize (a dnes už samozřejmě také na internetu) spatřím rostlinu, která mne svým zjevem okamžitě uchvátí. Zážitek je pak dovršen v okamžiku, kdy  ji slavnostně postavím na parapet našeho skleníku a propadnu pocitu vítěze. A přitom pravý boj vlastně teprve začíná.
Aloe marlothii pochází z JAR, Botswany, Mozambiku a Zimbabwe, a je přesně  takovou rostlinou. Ačkoliv v přírodě dorůstá výšky několika metrů, v kultuře nic podobného nehrozí. Své první marlotky jsme si přivezli v polovině osmdesátých let z návštěvy pana Matise ve slovenské Seredi. Byly přesně takové jako na jeho fotografii v článku o jejich pěstování, který vyšel ve slovenském časopise „Kaktusy a sukulenty“. Krásně rostly do té chvíle, kdy energetici přerušili tok elektrického proudu, kterým jsme na počátku devadesátých let vytápěli náš skleník. Spousta rostlin to tehdy nepřežila, a naše Aloe marlothii patřily mezi ně.
Přišly jiné rostliny  a uběhlo mnoho let, než jsem si tuto nádhernou kytku opatřil znovu. Ne že by nebyla k sehnání, ale nějak mi v té záplavě listů, květů a zvláštních tvarů na nějaký čas vymizela z mysli. Teď když ji znovu máme nějakou dobu ve skleníku, opět se na ni dívám s naprosto stejným nadšením jako kdysi.
Aloe marlothii kupodivu neroste tak živelně, jak by nasvědčovala jeho přírodní velikost. Jako mladé rostlině jí zpočátku listy narůstají pouze do dvou stran, a růžici začínají tvořit postupně a mnohem později. Počáteční fáze tohoto přerodu  se projevuje mírným náznakem spirálovitého růstu. Doporučuji vychutnat si její dvoustranný růst listů, protože je to neopakovatelná fáze vývoje rostliny, a pro mne zrovna ta úplně nejkrásnější. Kvůli ní jsem ostatně přinesl domů další mladé rostliny, přestože místa u nás nebývá nikdy nazbyt.
Modrozelené listy jsou potaženy voskovitým povlakem, způsobujícím jejich ojínění, které se částečně smaže při doteku, ale stopy nejsou ani zdaleka tak patrné jako například u některých druhů r. Echeveria nebo Pachyphytum.
Listy jsou tuhé, poměrně tlusté a zpočátku krátké. Jejich povrch je nepravidelně poset krátkými červenohnědými trny. Zatímco u většiny aloí bývají trny pouze  na hranách listů, u tohoto druhu jsou v největším počtu zastoupeny na jejich vnější straně , přičemž na vnitřní jich je o poznání méně nebo vůbec žádné. Vzpomínám si na starší rostliny z našich sukulentářských začátků, které jak rostly, tak jim trny už jakoby  nepřibývaly, a tím pádem byly na zvětšujících se listech neustále více vzdáleny jeden od druhého.
Při pohledu na dospělé rostliny je patrné, že na vnitřní straně trny již takřka nebo zcela vymizí, a na vnější jich zůstane pouze zlomek původní hustoty. Podobně je tomu také u jiných druhů, které jsou svým vzhledem Aloe marlothii podobné (Aloe ferox, A. melanacantha, A. peglerae a další).
Rostliny pěstujeme na plném slunci od jara do podzimu, v zimě pak kdekoliv ve skleníku, protože v tomto období takřka nerostou a zaléváme je pouze mírně a nárazově. Ani v polostínu neztrácí své nádherné vybarvení. Přes veškerou snahu se občas stane, že se list rostliny na plné slunce dokonale navyklé náhle spálí, což ale nelze ovlivnit a bohužel proklatě dlouho trvá odrůstání vzniklé a hodně nápadné skvrny. Takové příhody ale k pěstování sukulentů patří.
Aloe marlothii snáší poklesy teplot k 10°Celsia za předpokladu, že substrát stačí vždy po zálivce rychle vyschnout. Když jsme je kdysi pěstovali v paneláku, museli jsme jim v zimě dávat vody více a stály těsně u jižního okna. Jen tak bylo možné udržet v zimě alespoň částečné zbarvení listů a zamezit přílišnému svrašťování listů, kterému se v suchém a mnohdy přetopeném bytě vyhnout  jinak nelze.
V létě mohou být venku, ale více se nám v tomto případě osvědčilo jejich umístění pod korunami stromů, kde měly světla dostatek, ale ne přímý sluneční žár. Ten způsobuje až nezdravé zbarvení listů, ale zase věrně kopíruje jejich přirozený vzhled v přírodě. Má to ovšem ještě jeden háček. Rostliny totiž při největších vedrech občas zastavují růst, což může při špatné kombinaci se zálivkou způsobit u mladších rostlin hnilobu tlustých kořenů. Také v létě nedoporučujeme polévání vodou na listy, protože vzhledem k voskovitému povlaku na jejich povrchu kapky vody často ulpívají v úpatí listů značnou dobu. Následné popáleniny odrůstají velice pomalu.
Od konce jara do podzimu zaléváme každý týden, s výjimkou již zmíněných letních veder, kdy vyžadují v tomto ohledu větší pozornost. Dlouhá sucha ovšem snášejí bez jakýchkoliv problémů, a to především jsou-li umístěny na rozptýleném světle.
Oranžovočervených květů se asi nikdy nedočkáme, a tak nezbývá než se jimi kochat na internetu nebo zřídka i v odborné literatuře. Bohatě  ale postačí vlastnit mladé rostlinky a stále se máte na co dívat. Jejich krása není jen ve výše popisovaných skutečnostech, ale především v neustálých změnách, kterými rostliny  procházejí. Na málokterou rostlinu se dívám hodně zblízka tak často a rád jako právě na  Aloe marlothii.
Na fotografiích můžete vidět mladší rostliny Aloe marlothii, na té poslední je na nich již patrná tvorba klasické růžice.