sukulenty

Pokud by někdo sestavil desítku nejodolnějších sukulentů, Aloe humilis z jihoafrického Kapska by v ní patrně nemohla chybět. Mimořádná odolnost ve spojení s poměrně atraktivním vzhledem a nádhernými květy tuto rostlinu z čeledi liliovitých (Liliaceae) rázem pasuje i do role stálic v produkci západoevropských velkopěstíren sukulentů. Díky tomu se dnes s touto kdysi nepříliš běžnou kytkou můžeme setkat takřka v každém supermarketu!
Nic jí to ale neubírá na kráse, a dá se říci, že je to ideální pokojová rostlina, snášející velice dobře veškeré nástrahy ústředně vytápěných interiérů. Jak je patrné z pojmenování rostliny, zůstává po celý svůj život přízemní (humilis = nízká, rostoucí u země). V přízemní růžici bývá obvykle 30-40 úzkých kýlnatých listů s výrůstky na povrchu, jejichž porost je hustší na jejich spodní straně. Zbarvení listů je proměnlivé v závislosti na množství slunečních paprsků. Můžeme se setkat s listy modrozelenými, ale také šedozelenými na světlejších stanovištích, a samozřejmě i zelenými (v zimě)! Při zdravém kompromisu dokáže vosk na povrchu listů během léta vytvářet nádherné kresby!
Aloe humilis je rostlina hojně odnožující, takže k dospělé růžici přibyde časem množství mladých po celém jejím obvodu. Průměr dospělé růžice je přitom jen 6-7cm, takže v misce můžeme pěstovat husté trsy rostlin. Právě v jejich případě nastává obrovský efekt v době jarního kvetení, kdy rostliny zdobí někdy i celé lesy až 30cm vysokých květních stvolů. Samotné květy jsou zářivých barev, od oranžové po šarlatovou v kombinaci se zelenou. V té době se jinak vcelku nenápadná rostlina mění ve zcela nepřehlédnutelnou!
Aloe humilis roste na jihu Afriky na velkém areálu a v nejrůznějších podmínkách. Rostliny najdeme jak při pobřeží, tak i v nadmořských výškách nad 1500m, na exponovaných místech s plnou sluneční palbou i ve stínu keřů či jiných vyšších rostlin. Některé typy A. humilis rostou dlouho jako solitery, jiné hojně odnožují již v útlém věku. Několik z nich bylo v minulosti popsáno i jako poddruhy.
Ačkoliv byla Aloe humilis popsána již v roce 1771, do povědomí pěstitelů se dostala mnohem později než spousta jiných aloí (např. A. variegata, A. arborescens nebo A. aristata). Díky zmíněným velkopěstírnám a hojnému kvetení ale vše dohnala rychlým tempem, a dnes zdobí okna tisíců domácností po celé Evropě!
Aloe humilis snáší dobře suchý vzduch, a spolehlivě přečkává i dlouhá období sucha. Jen její listy v takovém případě na špičkách prosychají o trochu více než za normálních okolností, a listy se více ohýbají směrem k růstovému středu, který při delším období sucha zcela zakrývají a chrání jej tak proti spálení slunečními paprsky! Za určitých podmínek snese i plné slunce, ale lépe jí je v polostínu. Nedostatek světla avizuje sytě zeleným zbarvením listů a jejich řídkým nárůstem! U nás zůstává většinou v polostínu, takže ani nijak zvlášť neprožívá odpočinek v době letních veder. Od jara do podzimu ji zaléváme v mírných dávkách obvykle jednou za týden, ale jakmile je zataženo, s klidným svědomím ten týden zálivku vynecháme. Bez vody by ovšem Aloe humilis v pohodě přežila třeba i dva měsíce během českého léta!
V zimě snáší poklesy teplot k 5°C zcela spolehlivě, a pokud je ta možnost, dopřejeme jí na přelomu podzimu a zimy alespoň krátké období bez vody (4-6 týdnů), což ji povzbudí v chuti (potřebě) kvést. Při pěstování v bytě je to sice problematičtější, ale i tam se dá krátký odpočinek rostlině dopřát. Jakmile se objeví mezi listy zárodek květního stvolu, v žádném případě to není důvod ke zvyšování dávek vody, nebo dokonce přihnojování, jak jsem se dočetl v jednom chytrém společenstvém časopise! Protože kvést se A. humilis obvykle chystá uprostřed naší zimy, přemíra vody by zničila kompaktní vzhled rostliny, což se v jejím případě napravuje dosti zdlouhavě, a zase jen vodním půstem trvajícím do té doby, než se tvar rostliny vrátí do původního stavu!
Vzhledem k množství bočních odnoží je množení A. humilis snadné a rychlé. Boční růžice už obvykle mívají vlastní kořeny, takže mladé rostlinky pouze opatrně oddělíme kroutivým pobybem od matky, a hned poté sázíme.
Na chráněném můžeme Aloe humilis docela úspěšně letnit. V takovém případě dobře snáší i plné slunce a více vody než při pěstování ve skleníku nebo za oknem bytu. Před deštěm je však vhodné ji chránit, abychom zamezili trvalejšímu přemokření substrátu. Rostliny totiž často uprostřed českého léta  „mění“ své kořeny! Drtivá většina těch starých a odsluhujících zasychá, zatímco nové a čertvé se mezi nimi prodírají na svět. Pokud zpozorujete, že rostlina během léta neodebírá delší čas vodu ze substrátu, je vhodné vytáhnout ji z květináče a zbavit ji právě veškerých nefunkčních kořenů, které se mohou stát zdrojem hniloby!
Pěstování Aloe humilis zvládne s přehledem i naprostý začátečník. Odměnou za minimum péče mu budou nádherné jarní květy, které z „obyčejné“ rostliny rázem učiní zcela neobyčejnou! Rostlina na snímcích je zasazena do květináče o průměru osm a pů centimetru.