sukulenty

Jen málo rostlin mne na první pohled uchvátilo tak jako tato nádherná aloe z Namibie. Existuje hned několik důvodů, proč si člověk takovou kytku oblíbí. Má krásné listy s ojíněným, modrozeleným povrchem, jejichž hrany jsou zbobeny hustými řadami pestrobarevných trnů. Listy jsou hustě nahloučeny v přízemní růžici, dosahující v přírodě průměru 30-40 centimetrů. V kultuře ani zdaleka takových velikostí nedorůstá, protože její růst je podstatně pomalejší, a navíc částěčně omezen množstvím substrátu v nádobě.
Proto ani po letech pěstování rostlina nezabírá příliš prostoru. Přes svoji krásu unikala Aloe erinacea pozornosti terénních botaniků neobvykle dlouho, a popsána byla až roku 1971! Od té doby se těší u pěstitelů značné oblibě a stala se vyhledávaným druhem. Vzhledem k tomu, že je tak trochu choulostivá a náladová, nikdy asi nebude rostlin tolik, aby uspokolily všechny zájemce. Starší rostliny sice odnožují, ale v kultuře se jedná o jev spíše výjimečný. Pochybuji však, že by se vůbec někdo odhodlal tyto odnože použít k množení. A tak nezbývá než pěstovat nové rostliny ze semen. Protože se jedná o proces poměrně zdlouhavý, nehrnou se příliš do masivnho množení ani jinak pružné pěstírny sukulentů v Nizozemí nebo Belgii.
Na rozdíl od většiny příbuzenstva  tato nádherná aloe může být pěstována na plném slunci, ale ideálním místem jsou prostory s dostatkem světla, kde zároveň nebývá stojatý vzduch v období největších letních veder. Na podobnou situaci rostliny často reagují částečným omezením nebo úplným zastavením růstu. V kombinaci s mokrým substrátem může dojít k hnilobě kořenů, která bývá také nejčastější příčinou úhynu těchto rostlin.
Také v zimě je mnohem náročnější na teplotu stanoviště. Určitě by snesla poklesy k 10°Celsia, ale je příliš choulostivá i trochu vzácná na podobné experimenty, o čemž jsme se před mnoha lety přesvědčili i my. Mnohem jistější je zimovat ji přímo v bytě za mírné, udržovací zálivky, nebo zcela nasucho při teplotách okolo 15°Celsia. Od jara do podzimu zaléváme pravidelně, ale v mírných dávkách. V případě zamračeného počasí nebo chladných rán raději nějakou zálivku vynecháme. Rostlina je schopna nasucho přestát dlouhá období i v sezóně, aniž by jí zasychaly spodní listy. Ty postupem času stejně zvolna odcházejí, a po nějakém čase z nich zůstává u báze rostliny pouze tvrdá, rezavá slupka.
Květenství bývá vysoké téměř metr a nese drobnější červené květy, ale v kultuře jsem ještě žádnou rostlinu kvést neviděl. Také se nepěstují tak dlouho, aby dosáhly ve sbírkách dospělosti. Troufám si říct, že Aloe erinacea patří k nejvýraznějším ozdobám sukulentářských sbírek po 365 dní v roce. Autorem úvodní fotografie je Michal Černý, a rostlina na ní vyobrazená už před několika lety odkráčela do věčných lovišť.