sukulenty

Když jsem kdysi dávno začínal s pěstováním kaktusů, bylo mým snem navštívit Mexiko a spatřit pověstné „Údolí starců“. Šlapat třeba po úplně stejném kousku země  jako kdysi Alberto Vojtěch Frič, a stanout na místech, která mnozí považovali za přelud nebo pouhý výplod botanické fantazie.
Jak postupně pronikaly do mého povědomí ostatní sukulenty, měnily se i mé sny o cestách do jejich domoviny. Zatím sny neuskutečněné, protože k jejich realizaci jsou nutné tři věci. Dostatek peněz a času, a také pevné zdraví. Vždycky mi zatím jedno z toho chybělo, ale vysněnou cestu určitě společně s manželkou Ivanou jednou vykonáme. Povede do Namibie a hlavním lákadlem i cílem samozřejmě zůstanou sukulenty, ale úplně nejvíc se těším, až spatřím v přírodě rostoucí Aloe dichotoma.
Příjemné chvíle trávím častým  prohlížením fotografií této rostliny z přírody. Stojí tam hrdě jako strážci pusté krajiny, které naprosto dominují. Jako celek s okolní krajinou mi pohled na ně připadá  stále stejně fascinující, jako když jsem poprvé spatřil černobílou fotku v Jacobsenově sukulentářském lexikonu.
Než se můj sen stane skutečností, rozhodl jsem se pořídit si alespoň mladé rostliny a kochat se jejich krásou přímo doma a každý den. Po deseti letech jsem znovu navštívil kamaráda Petra Pavelku v jeho sukulentním království v pražských Letňanech a odvezl si domů dvě rostliny Aloe dichotoma.
Ve skleníku jsem je umístil na čestné místo, kde na ně vidím kdykoliv procházím uličkou mezi parapety. Mají zde plné slunce a trochu proudícího vzduchu pro případ největších veder. Vodu dostávají v mírných dávkách každý týden, a vše nasvědčuje tomu, že jim to tak vyhovuje.
Budu je svědomitě pěstovat  a zkoušet, jak se vyrovnávaji s nástrahami českého prostředí. Proto tento článek není ani tak pěstitelský. Nerad poučuji ostatní o pěstování sukulentního druhu, s kterým nemám dosud prakticky žádné zkušenosti. Vzhledem k tomu, že aloí pěstujeme vcelku  úspěšně mnoho druhů, domnívám se, že právě Aloe dichotoma by neměla patřit mezi největší potížisty.
V přírodě se její areál výskytu nachází na severozápadě JAR, a především pak ve zmíněné Namibii. Podle údajů botaniků bývají tamní rostliny ponejvíce vysoké mezi čtyřmi a šesti metry, ale k vidění jsou i mnohem vyšší jedinci. Díky kamarádům, kteří mi věnovali při návštěvě Jihlavy CD s fotografiemi zmíněných rostlin ze svých cest po této lákavé a sukulentům zaslíbené zemi, si mohu prohlížet kdejaká zákoutí rostlin, jejich loupající se kůru na kmenech i květenství se žlutými kvítky. Ale především se kochám jejich citlivým zasazením do okolní pustiny, které by žádný zahradní architekt lépe nesvedl.
Vzhledem k pomalému růstu Aloe dichotoma v kultuře lze předpokládat, že ze skleníku nebo zimní zahrady nás hned tak rostliny zakoupené u Petra nevytlačí. Překvapilo mne, jak jsou nádherní i tito benjamínci, dosahující opravdu pouhých zlomků přírodní výšky. Člověk by řekl, že ho už po více než dvaceti letech společného života se sukulentními rostlinami hned tak něco nevykolejí, a pak se to najednou stejně stane. Když jsem ty kytky vezl v kamarádově autě domů, určitě jsem se usmíval blaženě jako blbec, kterého zrovna překvapivě pozvali na večeři.
Autorem fotografií Aloe dichotoma z Namibie je Pavel Pavlíček z Chrudimi (www.cact.cz), který mi k nim napsal jednu kouzelnou větičku, reagující na mou zmínku o touze spatřit takovou nádheru na vlastní oči. „Taky tam ještě před smrtí musím ...“ Na zbylých fotografiích je jeden z našich afrických mládežníků, z nichž mám permanentně obrovskou radost.