sukulenty

Když se koncem šedesátých let minulého století řeklo „černá perla z Mozambiku“, řeč byla o nedávno zesnulém portugalském fotbalistovi, kterého celý fotbalový svět znal pod jménem Eusébio. Západním směrem od jeho rodiště v Mozambiku (Lourenco Marques, dnes Maputo) se nacházejí území, na nichž roste malá černá perla sukulentní říše, nesoucí jméno Nananthus margaritiferus. Domovem této drobné přízemní rostliny z čeledi Aizoaceae je Botswana, Namibie a zčásti i Jihoafrická republika. Margaritiferus znamená „nesoucí perly“. V případě této rostlinky docela výstižné pojmenování, protože její kýlnaté listy jsou po celém svém povrchu hustě posety bílými body (bradavičkami), zvýrazněnými ještě jejich takřka černým podkladem. Černá epidermis je samozřejmě zčásti i dílem slunečních paprsků, a pokud pěstujeme rostlinu někde v polostínu nebo ji příliš zaléváme, tmavé zbarvení se z povrchu listů velice rychle vytrácí.
Když jsem tu rostlinu spatřil poprvé, domníval jsem se, že se zase jedná o nějaké extravagantní dílko asijských šlechtitelů. Jakmile si mého údivu povšiml pan Jaroslav Hušner, majitel nádherné sukulentní sbírky v Hýskově (Sbírky našich přátel/30.9. 2012), okamžitě četl mé myšlenky. Aniž bych řekl jediné slovo, ujistil mne, že rostliny stejného vzhledu rostou opravdu i v jihoafrické přírodě. Pořídili jsme si tehdy u něj dvě mladé rostliny a odvezli je domů, zvědavi jak se budou nadále vyvíjet v našich podmínkách. Loni v předvánočním čase nám jedna z nich připravila milé překvapení v podobě prvního drobného kvítku, který se však v poměru k samotné rostlině zase až tak malý být nezdá.Když byl druh Nananthus margaritiferus popsán, psal se rok 1960. V údajích o jeho původu bylo tehdy ještě uvedeno Bečuánsko, britský protektorát, který o několik let později získal samostatnost i dnešní název Botswana. Naše rostliny však měly na jmenovkách lokalitu z Namibie, na jejímž území tento druh podle údajů v literatuře také roste. Jak si nepotrpím na jména lokalit, tak tuhle jsem si zapamatoval okamžitě, ačkoliv jsem velice brzy začal mít  silné pochybnosti o její existenci.
Leopardville znělo jméno na cedulce. Když jsem jej s dodatkem „Namibia“ nebo i bez něj zadal do internetových vyhledávačů, vyplivly na mne jen několik málo odkazů (z různých zemí), ale vždy pouze v souvislosti s nabídkou rostliny z tohoto článku nebo jejích semen. Veškerá samostatná zeměpisná vyhledávání tentokrát selhala, včetně Google Earth, jehož pomocí většinou najdu opravdu kdejakou díru světa. Mafíš Leopardville, řekli by Egypťané na konci 19. století. Leopardville neexistuje! Leopardville není! Slůvko „mafíš“ používali s oblibou námořníci, když nenalezli nějaké místo, kam byli s jistými úkoly vysláni. Třeba ve spojení „mafíš Malta“, když nepřivezli na panovníkův dvůr tolik žádané cypřišové dřevo na stavbu chrámu, a pak to měli nějak věrohodně zdůvodnit svému Chedivovi.
A takové je to přitom libozvučné pojmenování. V hledání skutečného názvu onoho místa mi nakonec pomohl kolega pěstitel Otakar Melichar, který odhalil na mapě Namibie Leonardville, ležícíjihovýchodně od hlavního města Windhoeku. Leonard nebo leopard, vždyť je to úplně jedno, řekl by můj děda Antonín. Okamžitě si v té chvíli vybavuji spoustu pěstitelů, kteří na lokalitách u svých rostlin velice lpějí, a někteří z nich se dokonce domnívají, že takové rostliny jsou právě díky těm několika písmenkům načmáraným na umělé hmotě mnohem cennější než ty „obyčejné“, lokalitu postrádající. Jsou i tací, kteří rostlinami bez lokalit zcela veřejně opovrhují! To vše uvádím pro pobavení s vědomím, že podobných nesmyslů jako Leopardville ve sbírkách sukulentářských perfekcionalistů samozřejmě koluje mnohem více.
Jak již bylo řečeno, Nananthus margaritiferus je rostlina drobná. V květináčku o průměru 6cm může podle všeho žít opravdu hodně dlouho (jsou v nich i rostliny na fotografiích), protože její růst je vskutku pomalý. To platí především pro její nadzemní část, čítající vždy jen několik měkkých listů, jejichž délka nepřesahuje 3cm, a šířka obvykle nedosahuje ani jediného centimetru. Pobyt v malém (ale přiměřeném) květináčku mohou spíše ukončit svým tlakem tlusté kořeny, které jsou za určitých okolností schopny doslova roztrhat jeho stěny, jak to známe v říši kaktusů třeba u rostlin rodu Ariocarpus.Pokud chceme mít rostliny s takřka černou epidermis (pokožkou), musíme jim celoročně dopřát maximum slunečních paprsků, a vodu dávat uvážlivě a vždy jen v malých dávkách. Nejvíce vody rostliny snesou zjara, o něco méně na podzim, kdy se za optimálních podmínek chystají kvést. Poupata jsou stejně tečkovaná jako listy, a zprvu od nich bývají nějaký čas k nerozeznání. V létě prožívá Nananthus margaritiferus krátké období klidu, kdy kořeny nepracují naplno a větší dávka vody v tomto období může mít za následek i jejich hnilobu. V zimě zase vodu dostávají jen sporadicky, protože slunce je málo, a naše rostliny ji prožívají v chladnějším prostředí (5-12°C). V umělém suchu české zimy si v takových podmínkách kupodivu udržují i výrazné zbarvení listů!
S povysazováním ztloustlých kořenů se i v případě této rostliny vyplatí trocha oné pověstné trpělivosti, protože nad zemí už pak sílí jen velmi pozvolna. Jakmile nám trpělivost dojde, určitě se o tom dozvíte v naší rubrice o tvarování a aranžování. Zatím musíte vzít zavděk alespoň prvním malým kvítkem té úžasné sukulentní miniaturky z afrického jihu a jejími tmavými listy, posetými bílými perličkami.
Na úvodním snímku je jedna z našich rostlin na počátku června. Na druhém pak v říjnu i s ještě docela nenápadným poupětem. Na obr.č.3 je premiérový prosincový květ Nananthus margaritiferus. A na závěr ještě druhá rostlina, nádherně zbarvená i v předvánočním čase.