sukulenty

Tuto rostlinu pěstujeme pod názvem Aeonium subplanum, i když s vědomím, že se s velkou pravděpodobností jedná o jiný druh z tohoto početného rodu, rostoucího takřka výhradně na Kanárských ostrovech. Konkrétně Aeonium subplanum je endemitem ostrova La Gomera. Tenhle ostrůvek jsme viděli před lety jako na dlani, když jsme se mikrobusem šplhali serpentinami k vesnici Masca (Tenerife), odkud ústí horní vchod do soutěsky stejného jména. Náš francouzský vůdce nechal vozidlo zastavit v jedné zatáčce, odkud byl na Gomeru docela hezký pohled. Pak přítomným oznámil, že  naproti nám se v moři rozkládá svobodná Kuba. Ozval se tichý i hlasitější smích, pouze Němci jako na povel vytáhli foroaparáty a za šveholení ja,ja,ja si fiktivní Castrovo panství fotili.
Zmíněnou rostlinu jsem získal od pana Bittmana v Dymokurech, který prodal tak jak koupil. V tom jsme si trochu podobní. Nikomu název nevnucujeme, považujeme jej za provizorium a důležité pro nás je, že se jedná o kytku hezkou a dekorativní. U tohoto druhu si nejsem jist vůbec, protože podobných nebo navlas stejných roste na Kanárských ostrovech deset, možná i dvacet druhů. Odlišit je od sebe lze při velkém úsilí podle detailů květenství. Také porovnání stejného druhu v přírodě a kultuře pokulhává, protože velikost i tvar listů se může měnit podle podmínek v místě kultivace.
Zde se navíc jedná o barevné kultivary, které vykazují u všech druhů aeonií všeobecně menší vzrůst a neuvěřitelné barevné proměny během jediného roku. Vznik nádherného kultivaru, zvaného „DYMO“, popisuje podrobně pan Bittman v časopise Svět exotických rostlin (2/2004). Výsledek jeho práce můžete vidět na úvodní fotografii. Když si ten článek přečtete, teprve si uvědomíte, jak zdlouhavá je šlechtitelská práce, pokud její výsledek má být opravdu hodnotný.
Když už jsem nějaký čas pěstoval normální (zelenou) rostlinu toho druhu, a o něco později i variegální (tříbarevnou), jednou mne pan Bittman pozval „nahoru“. Tam jsem spatřil asi sto (možná i více) jedinců nádherného zbarvení, kteří si byli náramně podobní. Odchylky v jejich vybarvení byly opravdu minimální a dohromady tvořily kus barevné exotiky, do níž se člověk zamiluje na první pohled. Pan Bittman mi novinku z vlastní líhně daroval se slovy: „Dejte jí místo a vodu. Pak uvidíte.“ Přidal obligátní dovětek o potřebě propagace a zmizel za další rozdělanou prací.
Rostliny (všechny) pěstujeme na nejsvětlejším místě skleníku a neletníme je z důvodů, které jsem popisoval už na jiných místech stránek. Přestože je pěstujeme v mělkých nádobách o mnoho menších než růžice rostlin, už se jejich průměr blíží 30 centimetrům. Kmínek vytváří zvolna a pomalu, na rozdíl například od Aeonium arboreum. Zaléváme je tak, že prsty přizdvihnu listy a konvičkou naleji vodu k bázi nízkého kmínku. Ten býval už vyšší, ale před nějakým časem jsem všechny rostliny úspěšně zmladil. Zbylé kmeny se k obrážení překvapivě dlouho (půl roku) neměly, ale vše je alespoň částečně na nejlepší cestě k úspěchu.
Zaléváme je 2x týdně, v zimě pouze 1x za dva týdny. Přesto je opad spodních listů oproti jiným druhům minimální. Je to zřejmě tím, že jsou silné, dužnaté a zásoba vody v nich ukrytá jim umožňuje značnou odolnost vůči suchu. V zimě bývá u skla asi 5°Celsia, a zdá se, že jim nízké teploty naprosto vyhovují.
Množení z listů je sice možné, ale z prostorových důvodů jsem se mu dosud neměl odvahu ani vůli věnovat. Schůdnější bude oddělovat mladé růžice, jejichž zárodky jsou již na zmíněných torzech starých kmenů. Pokud by to totiž bylo opravdu A. subplanum, pak můžeme očekávat ještě značný nárůst růžic, protože v přírodě dosahují až 80 centimetrů! Abych naplnil přání pana Bittmana o propagaci, pokud mají rostliny dostatečné množství listů, přebytečné odspodu daruji případným zájemcům k zakořenění. S přirozenými odnožemi jsem se za celá léta u barevných kultivarů ani zelených rostlin nesetkal.
Kdo má dostatek místa, tomu doporučuji pořídit si rostliny barevné i zelené. Doplněny černými hlavami A.arboreum  „Schwarzkopf“  tvoří barevnou kombinaci, která potěší oko každého milovníka botanických zajímavostí.
Když se navíc poštěstí, že některá z rostlin vykvete, pěstitelské sebevědomí stoupne a pastva pro oči je dovedena k dokonalosti. Horší to obvykle bývá se samotnou rostlinou, která veškeré své síly investuje do obřího květenství. Protože obvykle nevytváří tzv. záchranné odnože již v době násady květenství, stojí pěstitel před závažným rozhodnutím. Buď květenství zlikvidovat hned v zárodku, a připravit se o nevšední zážitek, který se nděje zrovna každý den, nebo takřka s jistotou inkriminovanou rostlinu obětovat v zájmu krásy květů. Zvolil jsem letos druhou variantu, zvláště když jsem zjistil, že květy budou bílé!
Na úvodních dvou fotografiích je kultivar „DYMO“, následuje „Variegatum“. Na další fotografii můžete vidět, že každá rostlina je svým způsobem originál. Počátek květenství z měsíce března můžete vidět na předposlední fotografii a jeho dokončení z počátku května na fotografii poslední.