sukulenty

Podnebí na Madeiře je přijatelné pro většinu exotických rostlin z celého světa. Pro sukulenty bych řekl že je skoro až přepychové, a to především při pobřeží. V některých oblastech ve vnitrozemí už je na ně asi dost vlhko, a panují tam podmínky vhodné spíše pro bromélie nebo stromové kapradiny. Těch ostatně na Madeiře roste neuvěřitelné množství, a jsou to rostliny vskutlu nádherné a v krajině často i dominantní.
Podobně jako na Tenerife, i zde mohou sukulenty růst prakticky celoročně, a také tady je obdobím odpočinku těch místních (původních) druhů naše kaledářní léto. Za normálních okolností však nenastává tak radikální útlum jejich vegetace, jako je tomu třeba na jihu Afriky. 
V přírodě jsme však narazili i na několik druhů sukulentních rostlin, které se tam dostaly nejrůznějšími způsoby, a jejichž skutečný domov je někde úplně jinde. Některé se do zdejší přírody zřejmě dostaly s odpadem z okolních zahrad, ale další zcela nepochybně vzdušným (nebo vodním) přenosem semen z nedalekých Kanárských ostrovů. „Nedalekých“ je možná údaj trochu relativní, ale každopádně vzdálenost mezi Funchalem a Puerto de la Cruz na severním pobřeží ostrova Tenerife nepřesahuje 500 kilometrů. Jedná se tedy o vzdálenost, která je pro semena překonatelná, zvláště když se mohou přičinit i ptáci, ať už donesou semena na svém peří, nebo ve svých útrobách. Domnívám se, že významným pomocníkem jsou v tomto ohledu i trajekty a další plavidla, spojující tyto dva ostrovy. I na řeckých ostrovech jsme byli na mnoho místech svědky toho, že v okolí přístavišť se vyskytovaly rostliny z dosti vzdálených destinací! Vždy se jednalo o místa, v jejichž blízkosti byla  přístaviště, používaná již desítky a možná i stovky let! I tam jsme nacházeli euforbie z Kanárských ostrovů, považované za tamější endemity, přestože v tomto případě už se jednalo o značné vzdálenosti!
Typické kanárské sukulenty jsme nalezli především na strmých útesech jižního pobřeží. Na skaliscích nad městečkem Camara de Lobos (Madeira 14) rostly stromovité pryšce Euphorbia obtusifolia (obr.č.1), které jsme v hojném množství vídali při svých toulkách po ostrově Tenerife. I zde se jednalo o jedince nádherných tvarů, dokonalé zmenšeniny klasických stromků s tlustými kmeny a hustými i rozložitými korunami. Rostlo jich tu velké množství, a nad rostlinnou konkurencí vítězily především díky své odolnosti proti slunečním paprskům a suchu. Některé ze stromků E. obtusifolia jsme si mohli prohlédnout hezky zblízka přímo u cesty, na jiné jsme koukali shora, protože rostly v prasklinách strmých skalních útesů, vysoko nad modrými vodami Atlantiku (obr.č.2).
Zatímco Euphorbia obtusifolia je rostlina naprosto nepřehlédnutelná, druhý zástupce kanárské flóry byl v podobném terénu docela nenápadný. Monanthes anagensis jsem objevil především díky své částečné posedlosti pěstování těchto nenáročných rostlin v kultuře. Některá místa podél naší cesty mi totiž připadala jako ideální stanoviště zrovna pro tyto kanárské miniatury. Tento druh doma sice nepěstujeme, ale vídali jsme jej také na ostrově Tenerife, který je jediným původním místem jeho přírodního výskytu. Své pojmenování rostlina získala po pohoří Anaga, zvedajícím se v severovýchodním cípu ostrova Tenerife. Je to rostlina vyhledávající alespoň lehce přistíněná místa, a právě na takovém jsme ji nalezli i zde na Madeiře. Bylo to jen pár metrů od zmiňovaných stromových euforbií, ve skalní štěrbině, kudy protéká pravidelně voda z dešťů i ta srážející se z častých mlh. A jak bývá v případě rostlin rodu Monanthes zvykem, v těsné blízkosti obou trsů, které jsme v nepřehledném terénu objevili, rostl lišejník (obr.č.3). Ten je schopen zadržet alespoň na nějaký čas tu trochu vláhy, potřebnou k přežití těchto drobných rostlin, které nejsou k boji se suchem vybaveny žádným klasickým sukulentním prvkem, jakým je třeba vodozásobný kmen, tlusté listy, stonky nebo kořeny! Na obou trsech M. anagensis byly ještě zaschlé zbytky jarních květních stvolů, a rostliny se zrovna probouzely do nové sezóny, takže jejich listy byly svěže zelené. Jižní pobřeží Madeiry a místa jejich přírodního výskytu na severovýchodě Tenerife spojuje nejkratší možná vzdálenost mezi oběma ostrovy. Pochybuji, že by zrovna tuto drobnou a nenápadnou kytičku někdo do zdejší přírody vysazoval uměle!
Sukulentních vetřelců však jsme však na toulkách Madeirou viděli více. Hned na několika místech to byla Crassula multicava (obr.č.4), tlustice původem z jihu Afriky, která však již zdomácněla na mnoha místech celého světa, často značně vzdálených od jejího původního domova. Také ji jsme vídali na Tenerife, a zde na Madeiře rostla jak na vysluněných stráních severního pobřeží, tak i v často dost stinném vnitrozemí, kde spokojeně vegetovala ve společnosti mučenek (Passiflora) a dalších vlhkomilných a přímé sluneční paprsky zrovna nemilujících rostlin. Crassula multicava na některých místech zrovna kvetla. Není to rostlina příliš vhodná k pěstování, a to především kvůli své rozpínavosti. Její poléhavé či plazivé výhony přirůstají docela rychle a táhnou se po terénu všemi směry, takže kytrka v krátké době zabere mnoho místa. Možností by bylo její sezónní pěstování pod širákem, kde by určitě přirůstala pomaleji.
Nad přístavním městečkem Machico jsme v kamenité zídce, táhnoucí se podél levady, nalezli neuvěřitelné množství semenáčů Crassula tetragona (obr.č.5). Tuto stromkovitou rostlinu naopak pěstujeme již od samých sukulentářských začátku, a s oblibou se zabýváme i jejím snadným tvarováním. Je to takový odolná sukulentní bonsai pro nedočkavce, která miluje sluneční paprsky v jakémkoliv množství, a pokud je dostane, tak i hodně vody! Neznám mezi sukulenty mnoho tak žíznivých rostlin, jako je jihoafrická Crassula tetragona, pěstovaná u nás od jara do podzimu venku na zahradě. Mezi kameny jich zde vyrůstaly stovky, všechny krásně husté, a občas už i větvící. Nikdy jsem semenáče této rostliny neviděl, protože v kultuře se množí zcela výhradně vegetativním způsobem. Koření snadno a rychle, stejně jako poté přirůstá do výšky. Kromě slunce a vody je dobré v jejím případě mít vždy přichystaný ostrý nůž a řezat a řezat!
Na jednom místě, spojujícím Monte s kopcovitým předměsím Funchalu, jsme nalezli nečekané hnízdo klasických tlustic Crassula ovata (obr.č.6). Byly to v mnoha případech vskutku kapitální kousky, a chvilku mi vrtalo hlavou, proč jich je tolik právě zde. Zanedlouho se mi dostalo vysvětlení zcela prozaického. O dvacet či třicet metrů výše se totiž táhl plot zdejší státní botanické zahrady. A za něj vyhazovali líní zaměstnanci odřezky všeho, co jim přišlo pod ruku a nechtělo se jim s tím na kompost.
Asi hodinu po setkání s „přírodními“ tlusticemi jsme se totiž ocitli na jedné nádherné vyhlídce v rohu této botanické zahrady. Naklonil jsem se dolů přes ochoz, a nestačil se divit, co všechno ve stráni pode mnou rostlo. Bydlet někde blízko, vzal bych si pořádné oblečení, motyku a krumpáč, a právě zde bych položil základy své budoucí sukulentářské sbírce! Rostly tam třeba nádherné exempláře u nás stále ještě vzácné stromové Aloe plicatilis, nebo trny porostlé Aloe ferox téměř metrové výšky, to vše obaleno pralesem tlustic, z nichž každá bez výjimky by po lehkém průřezu byla ozdobou sukulentářské sbírky. A tam hluboko dole jsem spatřil i cestu, kterou jsme sotva před hodinou procházeli po levadě do Bom Sucesso!
Vraťme se ještě na chvilku do těch míst, protože hned kousek od stromových tlustic se nám naskytla také zajímavá podívaná. Tam totiž nedávno dopadly odřezky z kaktusů rodu Opuntia (obr.č.7). Jejich placky na úrodné madeirské zemi dlouho ladem neležely. Takřka ze všech okamžitě vyrůstaly budoucí nové rostliny, a to s takovou vitalitou, že člověk jen užasle zírá! Za pár let bude z tohoto místa neprostupná opunciová džungle, kterou se neprotáhne bez úhony ani divoká kočka!
Sukulenty jsou na Madeiře k nalezení takřka všude. V trochu zanesených rýnách starých domů v rybářské čtvrti byly k vidění už odkvetlé keříky rostlin rodu Aeonium, podobně jak jsme tomu byli zvyklí ještě v mnohem větším množství v ulicích měst a vesnic ostrova Tenerife. Na zastávce jednoho z četných autobusových nádraží ve Funchalu jsme objevili  Bryophyllum daigremontianum (obr.č.8). Známé madagaskarské živorodky si v příjemném madeirkém klimatu doslova lebedí. Když jsou schopny růst spokojeně v koberci panelákového bytu v srdci Evropy, takže když je objevíte na střeše autobusové zastávky na „Ostrově dřeva“, není se zase až tak čemu divit! Jenže na Madeiře může bez problému zplanět takřka každá rostlina, a ještě často vypadá lépe než kdyby rostla ve své domovině. Madeira je díky tomu jednou velkou botanickou zahradou.