sukulenty

Když jsme chtěli nechat trochu odpočinout nohám od pochodů, nebo byla obloha nad horami podezřele zahalena v chuchvalcích černých mraků a mlhy (což byla sice skoro pořád), zůstali jsme výjimečně ve Funchalu. I procházky po hlavním městě však mohou být fyzicky náročné, pokud chcete vidět něco nádherného či zajímavého v jeho horních partiích. Quinta das Cruzes určitě mezi taková místa patřila. Nezajímal nás tolik vnitřek budovy, která prý kdysi patřila prvnímu guvernérovi ostrova Zarcovi, a dnes je v ní muzeum, ale spíše její nádherná a pečlivě udržovaná zahrada (obr.č.1). Vstup je do ní volný, ale je vhodné vyhledat si aktuální otevírací dobu, a v žádném případě neplánovat její návštěvu v den některého z portugalských státních svátků. V Makaronésii je totiž „dobrým“ zvykem v tyto dny všechny památky neprodyšně uzavřít!
Původní budova byla zničena zemětřesením, které ostrov postihlo v roce 1748, a později znovu postavena i za použití všech dochovalých částí té původní. „Opraváři“ Karlova mostu by se od tehdejších Madeiřanů mohli učit. Zahrada za quintou je nádherně udržovaná, a především plná letitých stromů ze všech koutů světa. Samozřejmě ani zde nesměla chybět Chorisia speciosa s hrozivě trnitým kmenem, nebo mohutná Araucaria bidwillii. Rostly tu ale také nádherné exempláře Dracaena draco, stromy s obrovskou korunou a tlustými kmeny. Možná ne nejkrásnější, ale určitě největší, jaké jsme na Madeiře spatřili! Součástí zahrady byla i příjemná restaurace, v níž jsme pili kávu a v klidu pozorovali tu nádheru všude kolem. Krásná zahrada Quinta das Cruzes nabízela jednu kuriozitu. Na trávníku mezi letitými exotickými dřevinami z celého světa tu byly vystaveny doklady kamenického mistrovství v podobě nejrůznějších součástí dávných paláců, které zdobily Funchal v minulosti a podlehly zubu času nebo vzaly za své při živelných katastrofách, které ostrov postihly v dávných dobách. Vždyť kde můžete uprostřed parku spatřit třeba kamenný rám okna (obr.č.2)?
Jen o kousek výš nad tímto klidným místem se nachází další hodné návštěvy. Nazývá se Fortaleza do Pico, což v překladu znamená něco jako „Pevnost na hoře“. Jako spousta jiných historických budov na Madeiře, i pevnost je plná vojáků, což však nebrání zpřístupnění její spodní části pro veřejnost. Naskýtá se odtud nádherný výhled na město (obr.č.3), a protože se už nacházíme dost vysoko, vane tu neustále čerstvý a osvěžující větřík. Na nádvoří pevnosti kvetou stromy Jacaranda mimosifolia (obr.č.4), a jejich koruny jsou plné dozrávajících lusků okrouhlého tvaru.Kdysi jsme tuto rostlinu z čeledi trubačovitých (Bignoniaceae) hojně vysévali a pěstovali. Pochází z jihu Brazílie a severozápadu Argentiny, a její malé semenáčky připomínají zdrobněliny stromových kapradin, jichž rostou na madeirských stráních stovky! Plody se válely i na zemi pod stromem, a tak jsme si dva vzali na památku, a zjara semena z nich asi necháme vyklíčit. Květů se sice v našich podmínkách nedočkáme, ale vyroste nám alespoň zelená vzpomínka na krásné chvíle, prožité na ostrově Madeira.
Sešli jsme zpátky dolů, do ulic rušné metropole. Blízko oceánu, přímo nad funchalským přístavem a v sousedství parku sv. Kateřiny (Jardim de Santa Catarina), se nachází Quinta Vigia, která je pro změnu sídlem současného vládce Madeiry. Budova obklopená nádherným parkem je totiž vládní vilou a oficiálním sídlem prezidenta madeirské zemské vlády! Také tato vila stojí na místě původní, v níž pobývala roku 1860 i rakouská císařovna Sisi! Pečlivě upravená zahrada s nádherným výhledem na funchalský přístav i východní část města je veřejně přístupná (obr.č.5). Kromě všudypřítomných zahradníků, spravujících zároveň i sousední městský park, jsme zde kromě zajímavých rostlin spatřili postávat také mladé muže v dobře padnoucích oblecích a slunečních brýlích, jací bývají často vidět v bezprostředním okolí vysoce postavených politiků.
Samotná zahrada není velká, ale jako stvořená pro příjemný odpočinek. Všude je dostatek stínu a místa k posezení. Jako sukulentáře mne zaujalo, že úzké chodníčky jsou zde na mnoha místech lemovány pásy z mexického rozchodníku Sedum pachyphyllum (obr.č.6), který ostatně každoročně naleznete i v naší nabídce rostlin, a konce jeho dužnatých lístků dovede české sluníčko nádherně zbarvit stovkami droboučkých červených bodů. Ve vzácné symbióze se sukulenty zde vegetují i letité cykasy, australské stromové kapradiny s tlustými kmeny a vějíři listů na jejich vrcholech, ale především jsme obdivovali kvetoucí plumérie a nádherně zbarvené krotony, jejichž pestré listy prozářily i stinná místa zahrady (obr.č.7). Z přístavu k nám jen jakoby zdáli doléhal pracovní ruch všedního dne, a jen kousek dál v ulicích pulsoval život stotisícového města na plné obrátky. V sousedním parku svaté Kateřiny stojící (nebo spíše sedící) socha Kryštofa Kolumba (obr.č.8) nám připomněla, že v přístavu nevidíme kotvit zdařilou a velice věrnou repliku lodi Santa Maria, největšího z plavidel jeho malé flotily, s níž objevil Ameriku. Původní Santa Maria samozřejmě Kolumbovi nepatřila. Jejím majitelem prý byl muž jménem Juan de la Cosa, a loď byla nejpomalejší z trojice plavidel, která se na dlouho a úspěšnou objevitelskou cestu vydala. Sloužila jako loď velící a zásobovací, a její věrná kopie kotvila někde nedaleko nás. Jen jsme nevěděli kde!
Viděli jsme tu loď, naplněnou turisty, plout podél břehů hned při naší úplně první procházce po pobřeží v den našeho příletu (obr.č.9). V přístavu jsme ji ale poté hledali marně, a tak jsme se již za soumraku vydali až na úplný jeho konec, kde už jsme v úspěch naší pátrací akce pomalu přestávali věřit. Nakonec jsm si ji měli možnost prohlédnout docela zblízka. Při pohledu na tu loď, a především její velikost, jsme si uvědomili, jak stateční byli naši předkové, když se na takovém plavidle vydali na tak dlouhou cestu!
Ta co kotvila kousek od nás byla samozřejmě replikou lodi původní, ale je prý podle výrobců její přesnou napodobeninou (obr.č.10). Postavil ji v nedalekém přístavním městečku Camara de Lobos Holanďan Robert Wijntje za pomoci sedmi místních řemeslníků v roce 1998. Oproti původní Kolumbově lodi má ovšem tato jako vylepšení naftový motor s lodním šroubem, takže spolehlivě dopluje k cíli i bez toho, že do jejích plachet duje potřebný vítr. Replika lodi Santa Maria už prokázala svoji schopnost dálkové plavby, když s ní posádka doplula do tisíc kilometrů vzdáleného Lisabonu a nazpět! To bylo v roce jejího vzniku, a od té doby slouží turistům k plavbám podél jižního pobřeží, končícím většinou pod Cabo Girao, což je nádherná vyhlídka do veliké hloubky, o níž se dočtete v některém z dalších pokračování našeho vyprávění.