sukulenty

Jihlava a Brno, to je něco jako voda a oheň. Bylo tomu tak už v době, kdy jsem teprve začal vnímat svět okolo sebe. Důvod oné řevnivosti se jmenoval zákon č.36/1960 sb., a světlo světa spatřil přesně o jeden rok a jeden den později než já. Do toho dne byla Jihlava krajským městem, stejně jako Brno. A byl klid. Jenomže Jihlava se najednou stala jen městem okresním, navíc ležícím na samé periferii kraje jihomoravského. A krajské město Brno se zase naráz ocitlo v roli nenáviděného utlačovatele všech občanů zastrčeného a vrchností opomíjeného jihlavského okresu!

Za vším špatným jsme u nás hledali Brno, a snažili jsme mu všechna ta příkoří vracet, seč nám síly stačily. Především prostřednictvím hokeje. Souboje Dukla versus Kometa (tehdy ZKL, nebo také „Kuličkáři“) bývaly lokální obdobou mezistátních zápasů ČSSR proti SSSR. Horká byla půda na obou stranách. Několikrát jsem se o tom v Brně přesvědčil na vlastní kůži, když jsem třeba našel odvahu zařvat „Ať žije šéf!“ (Jaroslav Holík). Dav mne zdvihl nad hlavy a předávaje si pak navzájem mne vynesl až na okraj, kde mé tělo dopadlo na špinavý beton jako pytel brambor. Hokejisté Komety a jejich fanoušci také mnohdy opouštěli Horácký zimní stadion pod ochranou Veřejné bezpečnosti, když pořadatelská služba selhala, nebo se dokonce v bouři vášní přidala z rozlíceným fanouškům jihlavské Dukly.

Přesto všechno jsem se čas od času nechal Brnem zvábit. Když mi bylo třináct, zatoužil jsem po fotkách beatových skupin. U nás se daly sehnat leda tak ve střelnicích komediantů na venkovských poutích, a to ještě v kvalitě velice mizerné. Na schodech kousek od brněnského Grandu byly k mání v mnohem vyšší kvalitě, a navíc o hodně levněji. Doma jsem zalhal, že jedeme hrát fotbal, a abych tu lež aspoň trochu zlegalizoval, řekl jsem že do Horních Heršpic. Tam jsme opravdu občas hrávali, a do Brna to odtud bylo už jenom kousek. O pár let později jsem na brněnském velodromu zažil svůj první velký bigbít. Svazáci tu akci nazvali „Koncert mládí a míru“, a myslím že ještě něčeho dalšího, stejně stupidního. Deset tisíc mániček vytvořilo atmosféru jako hrom, a užasle poslouchalo báječného Józefa Skrzeka a jeho polské SBB, považované už o pár let později za Pink Floyd východu.

Každý kdo se z mých kamarádů v Brně učil nebo tam studoval, nedal na to město dopustit., zatímco my ostatní jsme v duchu výše zmíněného zákona nadále skepticky kroutili hlavami a naše obličeje neopouštěl onen zarputilý výraz s odbojně vytrčenou bradou. Ivanin bratranec Vláďa v Brně pracoval jako knihkupec. Po revoluci si otevřel vlastní krámek, a konečně mohl svobodně cestovat po světě. Říkal mi, že by nikde jinde než v Brně žít nemohl. Mluvil hantecem a jeho brněnský přízvuk byl tak silný, jakoby se narodil hned kousek od Svoboďáku, a nikoliv v jihlavské porodnici.

Můj dosti zkreslený pohled na Brno se začal postupně měnit teprve v posledních letech, ale žádný vliv na to neměla skutečnost, že už nějaký čas zase máme vlastní kraj Vysočina. Z velké části je to tím, že kdysi tolik milovaná Praha pod nánosy ruských čepic, bábušek a jiných cizokrajných šmejdů z východu i západu už dávno ztratila své někdejší kouzlo, zatímco dobrý duch Brna tu přetrval v takřka nezměněné podobě. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že v Brně je všechno jak má být. I tady jsou političní eskamotéři, zloději, podvodníci, o lhářích ani nemluvě. O jejich počínání se ostatně místní navzájem informují na skvělém webu www.zitbrno.cz, kde své milované město nazývají jako Krno, a jeho obyvatele jako Krňany.

Samotné město Brno mne však svým kouzlem přitahuje rok od roku více. Možná i proto, že se na něj začínám dívat bez předsudků, a taky že mnoho pěkného se zde konečně ukázalo v plné kráse. A že spousta antikvariátů zůstala na svých místech, přímo v jeho centru dá najíst a napít za slušné ceny, že je tu spousta příjemných kaváren a cukráren s ukrutnými dobrotami. Že dobrý duch města Brna přežil celkem ve zdraví ten divoký atak nepovedeného kapitalismu devadesátých let.

„Brněnská radnice stavěná do vejšky, v ulicích práší se a nejvíc na Český ...“ zpíval kdysi dávno Jaroslav Hutka. Nádherně zrestaurovaný brněnský „drak“ visí v průjezdu radniční věže už od poloviny 16. století. Věž Staré radnice je vysoká přes šedesát metrů, takže opravdu vystavěná do vejšky. V jejím průčelí je hodně nakřivo jedna z ozdobných věžiček (fiál). Jedni tvrdí, že Mistr Antonín Pilgram při její tvorbě pil více než bylo zdrávo, druzí jsou zase přesvědčeni, že tímto způsobem úmyslně vytrestal radní, kteří mu za práci zůstali dlužni. A že ta fiála byla pokřivena, aby symbolizovala pokřivenou spravedlnost v městě Brně! Na České ulici se dokonce prášilo, protože tam stavební dělnící i v pozdním pátečním odpoledni ještě pracovali. Místní té ulici neřeknou jinak než Čára. Sídlí zde knihkupectví Barvič a Novotný s dlouhou a slavnou tradicí, a hned kousek vedle slavná Stopkova plzeňská pivnice, která už za první republiky hostívala brněnskou bohému. Na Čáře to odjakživa žilo. Nezapomenutelný byl na konci sedmdesátých let bufík Sputnik!

První listopadový den jsme měli na Brno vyhrazen takřka celý. Dostal jsem pozvání přednášet o našich sukulentech ve zdejším kaktusářském klubu Astrophytum. Klubu se slavnou historií, který v příštím roce oslaví již 90. let své činnosti. Pozval mne jeho předseda Ing. Stanislav Stuchlík, čerstvý držitel „Zlatého Alberta“, vůbec nejvyššího ocenění, jaké může kaktusář či milovník ostatních sukulentů v České republice obdržet. Takové pozvání se prostě neodmítá. Zvláště když mne pan Stuchlík zval už na říjnové brněnské sympozium, ale to tehdy termínově kolidovalo s mým srazem spolužáků (mj. i z Brna). I tentokrát to málem nevyšlo, protože ještě den před přednáškou jsem byl takřka hluchý na obě uši. Lékařům v jihlavské nemocnici se však nakonec zázrak podařil, a tak jsem si atmosféru podzimního Brna užíval plnými doušky a se vším všudy.

Udiveni krásou starého Brna vystoupali jsme po schodišti do Biskupského dvora. S kulisou Petrova v pozadí působí impozantním dojmem. Pod schodištěm u zdi domu stál „klavír pro všechny“. Hrála na něj zrovna blonďatá dívka v červeném kabátě, a její prsty v černých pletených rukavicích se s jeho klávesami doslova mazlily. Tichá pomalá hudba a podzimní slunce, dopadající na střechy okolních domů, umocnily ten nádherný zážitek. Další nás čekal ještě o kousek výše. Františkov, nebo také Francisberk, alias Denisovy sady. Příjemné místo odpočinku a setkávání mnoha Brňanů. Prohlédli jsme si kolonádu, obelisk z roku 1818, oslavující vátězství nad Napoleonem, a pak se procházeli zdejšími terasami, podmalovanými siluetou chrámu v pozadí. V jednom místě hořely desítky svíček, což nám připomnělo, že zítra jsou Dušičky. Záplava anonymních ohýnků pro duši bezdomovce Pavla, který byl právě na tomto místě ubit trojicí mladíků někdy v polovině října.

Katedrála sv. Petra a Pavla je dominantou Brna. Úchvatná práce našich předků s nádhernou výzdobou, a úžasným výhledem do okolí. Přebohatě zdobená stavba, a hned kousek před jejím vchodem vystupuje ze země skála, na níž byl kdysi celý Petrov vystavěn. Vystoupali jsme po starém schodišti do věží chrámu. Odměna nás tam nahoře čekala vskutku velkolepá. Pohledy ze severní i jižní věže nám nabízely Brno jako na dlani, stejně jako Špilberk, kde si velkou část svého trestu odkroutil i slavný lotr Babinský. Pobíhali jsme nadšeně z jedné vyhlídky na druhou a zase zpátky, přímo nad hlavou staré zvony, jejichž nádherné tóny jsme měli toho dne z první ruky. Ještě předtím jsme po cestě ke katedrále míjeli nádherný dům s bílou fasádou. Na pamětní desce stálo, že v něm vyrůstal slavný Hugo Haas. Z Petrova se nabízel i zajímavý pohled na moderní část divadla Husa na provázku. Když už jsme u té moderny, tak Jihlavu i Brno právě nyní pojí jedno moderní dílo. Je to monstrózní socha „Jihlavského rytíře“, kterou prý sochař Róna vymyslel přímo pro nás, Jihlavany. U nás nevděčníků naštěstí neuspěl, ale podařilo se mu toho olbřímího jezdce s největší pravděpodobností udat právě v Brně, ale už jako „Jošta Moravského“. To jsou věci!

Brno současnosti je nesmírně krásným a oku lahodícím bludištěm. Propojení ulic pasážemi a průchozími dvory udržuje vnímavého návštěvníka neustále ve střehu, protože jedno krásné zákoutí střídá druhé. Brno je zkrátka zlatá loď, na jejíž palubě se nám náramně líbilo. Když jsme večerní město opouštěli, už bylo dávno rozhodnuto, že se sem v předvánočním čase znovu vrátíme. A zkusíme vystoupat na tu radniční věž, stavěnou do vejšky, která bude v tom čase otevřena veřejnosti každý pátek a sobotu, jak stálo na ceduli hned pod tím obrovským vycpaným krokodýlem. „... dětičky z jásotem z radnice mávají, holubi nad městem poletují,“ zpívá dále Jaroslav Hutka v té písni. Tak brzy na viděnou, Brno!

Obr.č.1 a 2 - Biskupský dvůr a Petrov, č.3 - Zelňák, č.4 - Stará radnice, č.5 - Denisovy sady, č.6 - Husa na provázku zezadu, č.7 a 8 - chrám sv. Petra a Pavla a jeho okolí, č. 9-10 - Špilberk a kus Brna z věže chrámu, č.11 -  a brněnská radnice, stavěná do vejšky, pohledem z výšky.