sukulenty

 Třešťský potok rozhodně nepatří mezi velevýznamné vodní toky. Až do posledního kalendářního dne letošní zimy jsem dokonce ani netušil, že se tak jmenuje. Na své sotva třicetikilometrové pouti krajinou samozřejmě protéká i městem Třešť. Právě při pohledu na okolí potoka jsem si uvědomil, jak dlouho jsme v Třešti nebyli, ačkoliv to sem z Jihlavy máme opravdu jen kousek. Dříve jsem v Třešti pobýval častěji, protože tady sukulenty pěstoval můj kamarád Milan Ondráček, chlapík se zelenýma rukama, díky nimž v jeho skleníku všechno rostlo jako divé a tak nějak samo. Škoda že na sukulenty jednoho dne zanevřel. Několik rostlin z jeho již tehdy vyhlášené sbírky roste dodnes v té naší. Od té doby už uplynula hezká řádka let, a s každým dalším si uvědomuji, že takového parťáka přes sukulenty, jako byl on, tady v okolí už asi nikdy mít nebudu.

Už když jsme ráno do Třeště přijížděli, kousek od zmíněného potoka jsem spatřil dřevěný betlém, jehož figury v nadživotní velikosti tam při naší poslední návtěvě docela jistě nestály. Třešť je známa jako „Město betlémů“. V posledních letech už má díky nim i zaslouženou publicitu, ačkoliv ty betlémy se v domácnostech místních staví už po celé generace. Jenomže Třešť je také městem řezbářů, amatérského divadla, kvalitní hudby i tance a kdoví čeho ještě. Už více než půlstoletí je dějištěm jarní divadelní přehlídky, a zdejší Tančírna se už stala pojmem, stejně jako její duchovní otec Petr Píša, muzikant, dirigent, zpěvák, herec a v současnosti asi nejslavnější občan města. V Třešti se narodil slavný ekonom Josef Alois Schumpeter, který dokonce svého času býval ministrem financí v sousedním Rakousku. A taky herec Otto Šimánek, slavný pan Tau, kterého v této zemi zná mnohem více lidí než zmíněného ekonoma. Pan Tau ze dřeva vyřezán nás také toho dne přivítal u místního autobusového nádraží. Nedaleko něj je na jednom z domů umístěna i busta Franze Kafky, který na počátku 20. století trávil v Třešti několikery prázdniny, na což také vzpomíná ve svých denících.

Ale vraťme se zpátky k Třešťskému potoku a dřevěným sochám, které zdobí jeho okolí. Nejprve se na tom místě objevila Svatá rodina. To bylo někdy v roce 2007, a poté postupně přibyli tři králové a další postavy, které na sklonku loňského roku doplnil anděl. Budování tohoto nádherného místa má symbolizovat Třešť jako baštu betlémářství, ale docela dobře i řezbářství, které má v šestitisícovém městě na Vysočině své pevné místo také už dlouhá léta.

Řezbáři z celé republiky i ze Slovenska se na zdejším náměstí scházejí pravidelně vždy o červencových státních svátcích. Letos zde bude „Dřevořezání“ už po čtrnácté! A právě z něj pocházejí dřevěné postavy, stojící v ulici Na hrázi. Není třeba zdůrazňovat, jak sochy toto prostranství okolo Třešťského potoka oživily. Zrovna když jsme si dřevěný betlém i jeho okolí fotili, objevila se jiná dvojice s foťákem, kterou jsme předtím viděli přicházet po úzkém chodníčku, vedoucím loukou podél potoka.

Vzápětí jsme od nich dostali tip na hezkou jarní fotku v jedné z nedalekých zahrad, odkud se oni zrovna vraceli. Říkali nám, že tak krásné „kolo“ kvetoucích krokusů se jen tak nevidí, a na důkaz velikosti se nám to pán s foťákem na krku za pomoci rukou snažil přiblížit. Kvetoucích krokusů jsme už viděli hodně, ale přesto jsme se tím směrem nakonec ze zvědavosti vydali. Ještě že nejsme líní na krok, jak se říkává, protože bychom se toho dne připravili o nevšední zážitek. To „kolo“ mělo spíše tvar nepravidelného obdélníku, zabírajícího plochu takřka celé té zahrady, z niž se až k nám linula vůně těch rozkvetlých krokusů i jarní země, měknoucí každou minutou pod doteky slunečních paprsků. Stáli jsme tam chvíli v němém úžasu, a poté diskutovali s dalšími kolemjdoucími, kteří měli náhodou cestu kolem Třešťského potoka. Tahle nádhera zkrátka nenechala nikoho chladným. Do konce kalendářní zimy sice ještě zbývalo několik posledních hodin, ale tady už bylo jaro v plném proudu.

Krátkou návštěvu Třeště jsme zahájili i zakončili v řeznictví u Marečků. Ráno kvůli pořízení nějaké svačinky, protože nás čekala cesta na vrchol Velkého Špičáku. Nevěděli jsme co dřív, ale nakonec zvítězil klasický řízek. Byl ještě vlažný a tak velký, že nám každému bohatě stačila polovina. Po jeho rozkrojení paní prodavačka položila každou z těch půlek na krajíc chleba. Dostat koupit v řeznictví  krajíc chleba se mimochodem už dnes taky zrovna často nevidí. Lesnímu tichu se žádná restaurace na světě nevyrovná, to je známá věc, a stejně tomu bylo na Velkém Špičáku, který jsme navštívili už poněkolikáté a jako vždy tu bylo báječně.

Když jsme se k Marečkům krátce po poledni vrátili, nakoupili jsme nejrůznější dobrůtky domů, a opět jsme nevěděli co dříve. Všechny nabízené dobroty v tom krámku jsou vlastní výroby. Společně se vzpomínkami na lesní ticho, nádhernou krajinu se spoustou ohromných stromů podél cest a vítání jara u Třešťského potoka, jsme k potravě pro duši přidali i tu pro naše žaludky. Takhle jsme tedy letos přivítali jaro!