sukulenty

Hřiby jsou naší posedlostí. Víme kde je tady u nás hledat, i když čas od času padne některé z těch nádherných místeček za oběť kácení nemocných nebo i zcela zdravých stromů. Hledání hřibů je příjemným dobrodružstvím. Víme že tam někde jsou, ale chvilku trvá, než najdeme toho prvního. Kdo jejich hledání ještě nepropadl, těžko pochopí ty slastné pocity radosti a vítězství. Stačí přijít v ten správný okamžik, hned po úrodné noci, kdy praská zem a jejich ještě takřka bílé hlavy se derou na světlo. Večer je pak znovu vidíme, když zavřeme oči před spaním. Máme to tak oba!

Na podzim loňského roku jsme se ale vydali hledat větší hřiby. Na rozdíl od těch voňavých, jejichž nohy mají příjemnou, lehce nasládlou chuť, tady ty velké stojí určitě už stovky let. Den za dnem nenápadně mění svůj tvar, tak jak selektivní eroze nahlodává jejich povrch a ubírá z měkkých vrstev více než z těch pevnějších. Ty bývají nahoře, a vznikají z nich kamenné klobouky, mnohdy úctyhodných rozměrů. Pískovec na jejich nohou je zase drolivý a postrádající dostatek potřebného pojiva, takže vítr, déšť a přízemní vzdušná vlhkost z nich ukrajují milimetr po milimetru celá ta staletí.

První kamenné hřiby jsme nalezli v prosluněném březovém hájku nad obcí Slavný, ležící při úpatí Broumovských stěn. Z Police nad Metují nás do malé vesničky s padesáti stálými obyvateli přivezl malý žlutý autobusek, jakých se tímto krajem prohánějí desítky. Dostaneme se jejich prostřednictvím všude, a odevšud se v jejich útrobách zase podle potřeby můžeme v pohodě vrátit zpět. V dnešní době něco naprosto nevídaného a ojedinělého!
Z obce Slavný vede žlutá turistická stezka směrem k lesům, z nichž už místy vykukují vrcholy skalních věží a hřebeny stěn, a občas také i kamenné hlavy hřibů. Na kraji lesa se od žluté odděluje ještě zelená a červená. Dáváme přednost posledně jmenované, protože by nás při troše štěstí měla odpoledne dovést až na vrchol zvaný Hvězda.

Cestou ještě nakoukneme shora do Zaječí rokle. Poprvé tady na nás dýchne to opravdové kouzlo Broumovských stěn, které jsme už zase hezkých pár let neviděli, a moc nám celý ten čas chyběly. V březovém houští vpravo od široké lesní cesty nacházíme své první Slavenské hřiby. Jsou krásnější než na fotografiích a dokonale ukryté v porostu, takže je spatříme teprve když jsme pár metrů od nich. Jsme tady poprvé, a naše nadšení nezná mezí. V trávě kolem vykukují hnědé hlavy kozáků a září bíle tečkovaná červeň muchomůrek. A všude to nádherně voní, jak dopolední slunce rozpouští ranní rosu.

Na druhé straně cesty jsou kamenné hřiby také. Zase trochu jiné, odkryté patrně docela nedávno lidským zraků díky vykácení rozsáhlejších lesních porostů. Přiznám se, že o Slavenských hřibech jsem dlouho neměl tušení, a to jsme Broumovské stěny v minulosti prochodili docela zodpovědně. Před dvaceti lety jsme procházeli nedaleko odtud, ale byla průtrž mračen, my měli na zádech plné krosny a nebyla už na nás tehdy nitka suchá, a to doslova! Nakonec jsme došli v té nepohodě až do Machova, a byli jsme šťastní jako blechy, že nás odtud autobus odvezl až do tepla jednoho náchodského hotýlku. Ale o tom někdy jindy.

Kromě Slavenských hřibů jsou ve zdějších hlubokých lesích i další. Eroze umí vytvořit vskutku nádherné tvary, o čemž jsme se měli možnost přesvědčit hned druhý den v čarokrásné krajině blízko Božanovského Špičáku. Logicky by tyto pískovcové houby měly být v mykologickém nářečí nazývány „Božanovské špičky“, ale jsou to zase hřiby jako polena! Zasazeny navíc mnohdy do smrkových houštin, přesně jako ty opravdové, z jejichž přestárlých hlav jsou báječně voňavé řízečky, uvnitř podivně zelené, kterým my doma říkáme „čvachtavci“. Já je miluju, ale Iva by je do pusy nevzala, což mi ale samozřejmě vůbec nevadí!

Božanovské hřiby rostou nejenom v houštinách, ale také ve vysokém lese. Jeden z nich byl obzvláště vydařený, porostlý mechem od hlavy až k patě, a na klobouku navíc zdobený malým jehličnatým lesíkem z náletu! Stál o samotě hned u cesty a byl nádhernou ukázkou toho, co odborníci nazývají selektivní erozí, a co my považujeme za malý přírodní zázrak.

Poprvé jsem na Slavenské hřiby narazil na úžasném webu Jana Čápa. Ačkoliv se osobně neznáme, při prohlížení jeho fotografií jsem si uvědomil, jak moc toho máme společného. Pan Čáp pěstuje kaktusy, což jsou vlastně také sukulenty (možná pěstuje i je?). Rádi společně s manželkou cestují, a mají slabost pro východní Čechy a pískovcové skály, což my dva máme také, ačkoliv v tom kraji nebo jeho blízkosti nežijeme! Dalším co máme společného jsou houby, a patrně by se toho našlo ještě více. To všechno mi prozradily jeho nádherné fotografie na webu www.jancap.cz!
Čas od času tam nakouknu a chvilku se kochám. Svoji galerii tam kromě kaktusů, pískovcových skal a hub mají také mraky nebo slunce. Opravdu je to nádhera! Další galerie obsahuje fotografie z míst mimo východní Čechy, která manžele Čápovy na jejich cestách zaujala. Mnohá se dokonce vzácně  shodují s cíli našich nedávných cest za krásami naší vlasti, a jiná se pro nás možná zase stanou vítanou inspirací pro cesty příští!

Broumovské stěny skrývají mnoho báječných místeček, neméně zajímavých jako jsou Slavenské hřiby a kamenné hřiby všebecně. Putovali jsme tím nádherným kouskem příhraničí už mnohokrát, a stále zde objevujeme nové a nové krásy. Někdy se ale jen vracíme na místa, které nás nikdy neomrzí. O jednom takovém zase příště!
Obr.č. 1 - louky nad Slavným a krávy se na nich pasoucí, č. 2, 3 a 4 - Slavenské hřiby v březovém háji, č.5 - hlavy kamenných hřibů, vykukující na druhé straně cesty, č.6 - hřib v houštině poblíž Božanovského Špičáku, č.7 - další jen o kousek dál ve vysokém lese, č.8 - a ještě jeden, tentokrát malý  a voňavý, i s muchomůrkami v pozadí!