sukulenty

Město Varnsdorf v posledních letech plnilo stránky novin a hlavní časy televizních zpravodajství především díky demonstracím zdejších občanů, jimž už došla trpělivost s nepřizpůsobivými přistěhovaci, terorizujícími zbytek místní populace. Poprvé jsem se ve Varnsdoru ocitl někdy na počátku léta roku 1983. Bylo to za mé kratičké kancelářské kariéry, trvající jen něco přes rok. Varnsdorf se v té době už více než dvacet let pyšnil hrdým titulem „Vzorné pohraniční město“, bohatým textilním průmyslem, a také na tu dobu supermoderním hotelem Panorama, v němž mne ubytovali. Každé ráno jsem se vydával do nedalekého Rumburku, a odtud pak do nejrůznějších textilních továren a provozů v celém tzv. Šluknovakém výběžku. Bylo to typické socialistické pohraničí s množstvím chátrajících staveb, které tu zůstaly jako smutná připomínka lepších časů, zakončených vyhnáním sudetských Němců, tvořících zde kdysi drtivou většinu obyvatelstva. V třicátých letech minulého století prý žilo jenom ve Varnsdorfu takřka 25000 obyvatel, a počet těch českých se přitom počítal spíše na promile!

Na přelomu 19. a 20. století ve Varnsdorfu pulsoval čilý společenský život. Na severní straně města se tyčil znělcový vrch (437 m.n.m), který byl až do 19. století nazýván Worbsberg. Na jeho jižních stráních měli místní v úmyslu zbudovat alpskou botanickou zahradu. Z těchto plánů nakonec sešlo, ale v hlavách varnsdorfských už tou dobou uzrávaly myšlenky na stavbu vyhlídkové věže, která by se zároveň stala místem společných setkávání lidí z obou stran hranice. V roce 1903 městský stavitel Anton Möller zhotovil zdarma dva návrhy stavby, a Horský spolek pro nejsevernější Čechy začal konat. Hrabě Lichtenstein půjčil na stavbu onoho bohulibého díla rovných 50000 kurun, což byla zhruba polovina celého rozpočtu stavby. A již 15. května 1904 se slavnostně otevírala restaurace s vyhlídkovou věží, společenskými prostory a ubytováním, nesoucí název Burgsbergwarte.

Finančně přispělo mnoho dalších občanů, jiní zase zdarma svou prací. Na stavbě se podílelo mnoho dobrovolníků, a pro občany města Varnsdorfu se stala vskutku věcí veřejnou. Z vyhlídky, zvané dnes Hrádek, bylo vidět opravdu daleko do všech světových stran. V úpatí kopce navíc tehdy stávala ještě neméně krásná budova restaurace „U pěkné vyhlídky“ („Zur schöne Aussicht“). Kdo chce tu nádheru spatřit pohromadě, nechť zapátrá na internetu po starých pohlednicích z počátku 20. století.

Když jsme přijeli do Varnsdorfu my, zrovna se začala alespoň částečně rozpouštět hustá mlha, která už halila několik dnů celý kraj, a kvůli níž jsme jen pár hodin předtím neviděli z rozhledny na Jedlové ani na metr daleko. Z věže Hrádku však byl i přes rozpouštějící se mlhu už docela hezký výhled, podmalovaný ještě jemnými podzimními tóny korun stromů.
V roce 1945 se město na krátký čas vylidnilo, a potom už nikdy nedosáhlo počtu obyvatel z třicátých let. Hrádek byl stále v provozu, ale postupem času chátral. Teprve v roce 1967 se město Varnsdorf  rozhodlo pro jeho rekonstrukci, na níž vydalo tehdy úctyhodné dva miliony Kčs! Stavba tedy vcelku ve zdraví přežila socialismus, nikoliv však už příchod divokého novodobého kapitalismu do českého pohraničí. Pohled na její ruiny byl tristní, a většina lidí už ztrácela naději, že někdy dojde k obnovení kdysi kultovního místa, tvořícího neodmyslitelnou dominantu města a přirozené centrum kulturního vyžití.

Až na přelomu tisíciletí vznikl nadační fond „Hrádek-Burgsberg“, díky jehož záslužné práci byla vyhlídková věž a část přilehlých prostor zrekonstuována podle původních plánů z roku 1903. Přesně o sto let později byl objekt opět veřejnosti znovu zpřístupněn v plné své kráse. Od chvíle, kdy jsem poprvé objevil na fotografii v novinách obnovený Hrádek u Varnsdorfu s jeho nádherně zářivou fasádou, zatoužil jsem spatřit ho na vlastní oči a rozhlédnout se do kraje z jeho věže. Splnilo se nám to až na konci října roku 2011, kdy jsme se vydali o prodlouženém svátečním víkendu na putování po rozhlednách Šluknovského výběžku.

Počátek dvacátého století v pohraničí by se tedy mohl zdát vcelku idylickou dobou, ale peněz nebylo nazbyt ani tehdy. V roce slavnostního otevření Hrádku byl vysvěcen základní kámen ke stavbě kostela, jehož patronem se stal svatý Karel Boromejský. Varnsdorfská čtvrť, kde měl kostel vyrůst, se jmenovala příznačně Karlsdorf! V květnu roku 1904 byl slavnostně vysvěcen základní kámen stavby, kterou pak realizoval opět místní architekt Anton Möller. Někdy v roce 1910 bylo kvůli finančním problémům rozhodnuto, že věž kostela zůstane bez své horní části (helmice?). O dva roky později byl opravdu slavnostně vysvěcen kostel „bez střechy“, jak se mu také říkává. Místní si na něj zvykli, a když na to přijde, mohou občanům jiných měst hezky po paroubkovsku vzkázat „kdo z vás tohle má?“

Šluknovský výběžek toho turistům a milovníkům přírody nabízí opravdu hodně, a pro obdivovatele starých rozhleden je to pak učiněný ráj. Protože jsme se tentokrát  nejvíce zaměřili právě na rozhledny, podařilo se nám jich během dvou dnů navštívit celkem pět. Z toho tři za jediný den, a to pouze za pomoci vlaku a vlastních nohou! Po odvrácené straně z televizních a novinových reportáží jsme tedy konečně měli možnost spatřit tu vlídnější tvář českého nejsevernějšího severu. Je vskutku krásná!
Úvodní trojice fotografií patří samotnému Hrádku. Následuje jeden výhled z jeho věže do ještě trochu zamlžené okolní krajiny, a další na město Varnsdorf. A na závěr ještě „kostel bez střechy“, který na první pohled upoutá pozornost!