sukulenty

Při našem třídenním červnovém putování po okolí městečka Pecky jsme se na z jedné z turistických tabulí dozvěděli, že při dobré viditelnosti je odtud možno spatřit i věž kostelíku na Byšičkách. Zaujalo nás už jen to libozvučné pojmenování onoho místa, které jsem si však nebyl schopen dost dlouho zapamatovat a cestou jsem ho neustále různě komolil. Když jsme pak v jedné vesnici objevili malý plakátek, zvoucí na tradiční pouť na Byšičkách, rozhodli jsme se strávit nedělní dopoledne právě tam.

Byšičky leží jihovýchodně od Lázní Bělohrad a dá se k nim dojít po turistické trase, vedoucí jejich částí zvanou Bažantnice. Pouti na Byšičkách mají dlouhou tradici, což bylo patrné i z množství aut, sjíždějících se sem ze všech stran, a také poutníků, přicházejících stezkami přes louky, obklopující několik zdejších rybníků. Byšičky spolu s okolní krajinou jsou jako stvořené pro malíře, ale inspirativní v minulosti bývaly i pro umělce z jiných oborů. Třeba pro Karla Jaromíra Erbena, rodáka z nedalekého Miletína. Právě na Byšičkách našel věhlasný autor inspiraci k napsání balady „Svatební košile“, patřící k zlatému fondu české literatury.

Byšičky bývaly kdysi vesnicí, o níž existují zmínky již z počátku 14. století. Vesnice zanikla za třicetileté války a zůstal z ní jenom kostelík svatého Petra a Pavla, postavený někdy v polovině století třináctého. V jeho těsné blízkosti se nachází hřbitov, kde nalezlo místo posledního odpočinutí hned několik kulturních osobností zdejšího kraje.

Koncem 19. století na Byšičkách pobýval poslední český poustevník Augustýn Hoření, zvaný Augustýnek. Jeho zásluhou vznikla křížová cesta, která však postupem času vzala za své a na sklonku dvacátého století z ní už nezbylo téměř nic. K její obnově došlo až na přelomu tisíciletí a čtrnáct biblických výjevů na sloupech je dílem místního umělce Františka Koubka. Některé sloupy křížové cesty jsou ještě původní a zrestaurované, jiné se nedochovaly vůbec a byly nahrazeny novými. Celé dílo bylo vysvěceno na Velký pátek roku 2002 za velké účasti věřících i veřejnosti.

Kostelík se hřbitovem stojí na kopečku, z něhož je překvapivě nádherný výhled do okolní krajiny. Spatřit odtud lze Kumburk i vrch Tábor s opravenou rozhlednou. My jsme se na Byšičky vydali po turistickém okruhu z Lázní Bělohrad s tím, že zpátky na zdejší náměstí se vrátíme právě přes zmíněnou Bažantnici.

Po úzké silničce stoupaly ke kostelíku davy lidí. Chvilku jsme se kochali výhledem do krajiny ze hřbitovní zdi, která byla takřka po celé své délce obsazena poutníky. Zpoza kostela k nám doléhala hudba a vzduch byl prosycen vůní rožněného masa. Pouť na Byšičkách měla opravdu skvělou atmosféru. Žádné kolotoče či lochnesky, ani hudba Michala Davida z amplionů. Jen stánky s keramikou, hračkami a nejrůznějšími pochutinami, mezi nimiž dominoval ten s miletínskými perníky rodinné cukrárny pana Laušmana, do níž chodíváme nakupovat při každé návštěvě tohoto východočeského městečka. Jejich miletínské motlitbičky a jiné perníkové pochutiny si z Byšiček odnášel snad úplně každý.

K tomu živá hudba, párky přímo z udírny, z níž se linula náramná vůně, řady novopackých piv s nádhernou čepicí pěny a opravdová pohoda, kterou bylo cítit na každém kroku. Taková je pouť na Byšičkách. Lidé si sem přijeli nebo přišli popovídat, pobavit se o především si odpočinout. Udělat si hezký den na hezkém místě, které má svůj půvab a silnou přitažlivost. Skoro jsem litoval, že nemám hlad, protože jsme za sebou měli vydatnou snídani v penzionu Pod Vyhlídkou v nedalekém Arnoštově.
Byšičky byly příjemným zastavením na našem putování nádherným krajem, kam se budeme vždycky rádi vracet. Cestou do Lázní Bělohrad jsme si ještě na chvíli sedli na hráz jednoho z rybníků a kochali se tou malebnou východočeskou krajinou, kterou budu mít ještě dlouho před očima.