sukulenty.estranky.cz

Když jsem jako kluk sbíral poštovní známky, připadaly mi Azorské ostrovy stejně exotické a vzdálené jako třeba Tasmánie. Dokonce jsem se tehdy mohl pyšnit dvojicí portugalských známek s přetiskem Ponta Delgada, z nichž na mne hleděl panovník s elegantně zakrouceným knírem a já z nich vnímal lehký závan starých koloniálních časů. Ty známky byly vydány v letech 1892-1906 ve třech tehdejších správních oblastech ostrovů (kromě Ponta Delgada ještě Angra a Horta). Na podzim roku 2019 jsme seděli na terase našeho přechodného domova a malebné město, jehož název byl tehdy dotištěn pod portrétem portugalského panovníka, jsme měli dole pod sebou jako na dlani.

Ponta Delgada je hlavním městem největšího z devíti obydlených ostrovů, tvořících společně souostroví Azory. Žije zde zhruba polovina ze 140 tisíc obyvatel ostrova Sao Miguel, včetně prezidentky Azorských ostrovů Any Luís. Její nádherné sídlo se nacházelo sotva pět minut cesty od nás, ukryto v pečlivě udržovaném a veřejnosti přístupném parku s rostlinstvem ze všech koutů světa.

Na ostrově jsme se ocitli díky portugalským aeroliniím, které nás nejprve dopravily z Prahy do Lisabonu, a poté z portugalské metropole na letiště Jana Pavla II v Ponta Delgada. Taxíkem už to potom bylo do našeho nového domova sotva deset minut. Majitel bytu na nás čekal před vchodem, aby chvíli poté začal trpělivě zdolávat jazykovou bariéru a s vypětím všech sil nám vysvětlil vše potřebné k našemu zdejšímu pobytu. Krátce poté nám ukázal i k bytu náležející terasu, na kterou by se pohodlně vešly všechny naše sukulenty z obou skleníků, zimní zahrady i venkovních stolů a ještě by zbylo dost místa na prostorné  sezení i s krbem či grilem. Jak jsme později zjistili, náš azorský soused o patro níž disponoval dokonce terasou ještě větší, která byla nejrůznějšími rostlinami, mnohdy i značných rozměrů, zaplněna do posledního místečka.

Ostrov bývá také nazýván Ilha Verde, což znamená zelený. Nic výstižnějšího prostě vymyslet nelze, protože zeleň ostrov pokrývá od břehů Atlantiku až na samé vrcholky hor, a to doslova. Když jsme stanuli na nejvyšším bodu ostrova Pico da Vara (1105 m.n.m), byl pokryt trávou stejně hustou jako v našich parcích. Všechno je tu zkrátka zelené. Úrodné roviny stejně jako prudké stráně, na nichž se pasou stáda krav. Tolik co za dva týdny tady jsme jich možná neviděli za celý svůj dosavadní život.

Zeleň má samozřejmě na svědomí voda. Hodně vody, s níž na ostrově svědomitě hospodaří. Bylo tomu tak odedávna, čehož dokladem jsou staré akvadukty, jejichž nevšední krásou jsme se kochali v němém úžasu, který se záhy proměnil ve výkřiky opravdového nadšení. Jsou zde k vidění i klasické levady, po jakých jsme podnikali většinu svých výšlapů na Madeiře. A samozřejmě i hustá síť potoků a potůčků, protékajících pastvinami i hlubokými údolími a místy vytvářejících peřeje či vodopády. A pak jsou tu jezera a jezírka v sopečných kráterech a prohlubních z dávných časů, jejichž hladiny mají nejrůznější barvy a z vyhlídek na turistických trasách je na ně překrásný pohled.

Voda je samozřejmě i v podzemí ostrova, často horká a vyvěrající na povrch, vydávajíce při tom mnohdy zlověstně bublavé zvuky. To vše provázeno štiplavým smrdutým dýmem, valícím ze z útrob té neklidné země. Voda je to často léčivá, obsahující nejrůznější soli a minerály, zbarvující koryta horkých potůčků křiklavými tóny. Nejproslulejším místem s horkými prameny je městečko Furnas. Vyvěrají jich tu desítky. Většinou jsou více či méně horké, ale občas i studené. A když jsou tak akorát, dá s v nich i vykoupat, což prý má výrazné léčivé účinky. 

Geotermální teplo má na svědomí i nejtradičnější zdejší pokrm, zvaný cozido das caldeiras. Je to směsice masa, uzenin, zeleniny a všeho možného, která se v nádobách umístí pod zem, kde setrvá 5-7 hodin a poté se v místních restauracích nebo přímo poblíž místa činu konzumuje. Vytahování pokrmu nad povrch zemský je zase vítanou atrakcí pro turisty, kteří zrovna nemají hlad. Další specialitou je místní čaj. Sao Miguel je jediným místem na území Evropské unie, kde je možné spatřit čajové plantáže. Jsou stejně fotogenické jako všechny ostatní po celém světě, a proto i ony bývají častým cílem turistů, kteří si zde kromě fotografií mohou pořídit i zajímavý suvenýr ze své cesty a nahlédnout pod pokličku výroby čaje.

Zelený ostrov je opravdu pestrou přehlídkou zajímavých míst, která se vzhledem k jeho malé rozloze (793km2) nacházejí blízko jedno druhému. Docela dobře tady sice funguje veřejná doprava, ale není ani zdaleka tak frekventovaná jako třeba na Kanárských ostrovech a spousta nezapomenutelných míst je autobusy místních dopravních společností prakticky nedostupná. Proto jsme zde museli poprvé porušit naše dlouholeté pravidlo, že na dovolených si nikdy nepůjčujeme auto. Díky malému a v kopcích i dost pomalému autíčku jsme toho nakonec stihli opravdu hodně, protože nás dopravilo i na velmi odlehlé pěší turistické trasy. Místní řidiči jsou ohleduplní a cizinci s vypůjčenými auty zase opatrní, takže to bylo cestování velmi pohodové a bezpečné. Když nám jedna kamarádka tvrdila, že i na hlavní severní silnici potkávali někdy i jedno auto za deset minut, považovali jsme to za vtipnou nadsázku.

Nakonec se z ní vyklubala příjemná realita, a ta časová rozmezí mezi jednotlivými protijedoucími vozy byla mnohdy ještě delší! Přednost tu mají krávy. Když pastevci přehánějí svá stáda po silnici, doprava se prostě a jednoduše zastaví, zatímco krávy nerušeně kráčejí svým tempem a co chvíli si s chutí ulevují na karoserie stojících aut. Protože na zdejších benzínkách takřka neexistují myčky, odevzdávali jsme auto do půjčovny ještě s výraznými stopami po jednom takovém stádu. Iva z naší chabé zásoby anglických slovíček nakonec sestavila působivou a přitom docela výstižnou omluvnou větu „very beef on the road“.  Byla přijata s úsměvem a pochopením. Hustý provoz je pouze ve větších městech, především pak v tom hlavním a v jeho bezprostředním okolí. Zvládli jsme to ale po celou dobu bez navigace jen s pomocí obyčejné mapky, kterou jsme dostali v informačním středisku. 

Tam jsou k dostání zdarma i prospekty s desítkami jednotlivých pěších tras po ostrově. Zdarma je i parkování u všech turistických atrakcí a vyhlídek a samozřejmostí jsou na takových místech zdarma i veřejné toalety. Ty se nacházejí často i na málo frekventovaných místech ostrova, kde by s nimi člověk vůbec nepočítal. Vždy čisté, s tekoucí vodou, toaletním papírem a voňavým mýdlem. Jsou vizitkou zdejších obyvatel, kteří se stejnou péčí udržují i odpočívadla u silnic, připomínající mnohdy malé botanické zahrady. Podobně jako na Kanárských ostrovech, i tady lze na spoustě míst nalézt místa s přírodními grily, sezeními a zásobou naštípaného dřeva. Stačí si jen vybrat to své místečko, často i zastřešené, a sezvat přátele či příbuzné na celodenní piknik s nádherným výhledem do krajiny. A jak jinak tady na Sao Miguel, než bez poplatku. 

Místní obyvatelé hovoří zvláštní portugalštinou, připomínající takovou méně zpěvavou variantu francouzštiny. S na území Portugalska oficiálně uznávaným jazykem nemá tento příliš společného. Od jedné absolventky státnic z portugalštiny jsme se dozvěděli, že tady jí byly její znalosti úplně k ničemu. Místní jsou usměvaví pohodáři, navzdory vysoké nezaměstnanosti. Mnoho lidí nachází práci nebo přilepšení k podpoře při údržbě parků i bezprostředního okolí turistických tras. Vzduch je tady jako v prádelně, často zaprší a tak všechno roste doslova jako z vody, takže údržba zeleně je třeba takřka permanentní. Díky ní jsme za celou dobu svého putování po ostrově nespatřili jediné zanedbané místo, o nějakých černých skládkách v přírodě ani nemluvě. Všude čisto, zeleno, rozkvetlo. Kromě původní flóry je i zde k vidění množství rostlinných druhů, zavlečených sem ze všech koutů světa. Těm vévodí jihoafrická cibulovina Amaryllis belladonna, jejíž překrásné růžové květy místy zcela dominují krajině. Nás z pestré plejády cizokrajných botanických vetřelců nejvíce zaujala Gunnera tinctora s obrovskými tuhými listy a zajímavými plody. Rostlina pocházející z Chile je pěstována jako okrasná po celém světě, ale tady se místy už zcela vymkla kontrole a vypadá to, že časem zadusí vše ostatní. To se ovšem již na většině ostrova děje v případě Hedychium gardnerianum, zázvorovité rostlině původem z himálajské oblasti Asie, která zarůstá obrovské plochy, na nichž už nic jiného nemá šanci. 

Azory jsou často přirovnávány k velmi zdařilé zmenšenině Nového Zélandu. Nejvíce lákají Američany a Kanaďany, kteří to sem vzdušnou čarou mají asi stejně daleko jako my z Prahy. Z opačné strany Atlantiku na ostrov přilétá mnohem více letadel než z Evropy. Zdejší počasí je ovšem velkou loterií, v níž se nám ale nakonec velmi dařilo. Propršel nám pouze úvodní den dovolené, a pak už jen půlhodinka vlahého deštíku, kterou jsme strávili v baru u autobusové zastávky při dobré kávě a vynikajících sladkostech, které zdejší hospůdky nabízejí se stejnou samozřejmostí jako ty naše třeba utopence. Nebe sice občas zahrozilo, ale byly to mraky, z nichž nikdy nezapršelo. K naší velké radosti a zdaru dovolené, o níž vám občas budeme trochu vyprávět.

Obr.č.1 – Ponta Delgada, hlavní město ostrova Sao Miguel, č.2 – i nejvyšší vrchol ostrova Pico da Vara je zelený, č.3 – Lagoa do Fogo je jedním z nejkrásnějších jezer, č.4 – starý akvadukt už také pohlcuje všudypřítomná zeleň, č.5 – horké prameny v městečku Furnas, č.6 – čajové plantáže na severu ostrova, č.7 – krávy mají na silnici přednost, další se zatím v klidu pasou v pozadí, č.8 – Amaryllis belladonna s malebnou krajinou v pozadí, č.9 – Hedychium gardnerianum se na ostrově stalo silně invazní rostlinou, č.10 – vzhůru zeleným ostrovem!