sukulenty

O tom, že severní vítr nemusí bejt rovnou krutej, zpívá moje oblíbená skupina Kabát. V praxi jsme se o tom přesvědčili na ostrově Samos měrou vrchovatou, protože na severním pobřeží jsme nejenom bydleli, ale také prožili většinu své dovolené. Naštěstí pro místní obyvatele i turisty severní vítr spolehlivě tříští poměrně vysoké horské hřbety, zdvihající se od severního pobřeží pozvolně směrem do vnitrozemí.
Křišťálově čisté Egejské moře a bílé skalní výběžky s bujnou vegetací zde vytvářejí spoustu nádherných zátok, kde je dokonce severní vítr v horkých dnech vítaným osvěžením. Tři takové zátoky leží docela blízko Kokkari, a na všech jsou docela hezké pláže. Protože se všechny nacházejí v sevření skal, fouká na nich o poznání méně než v Kokkari i na většině pobřeží.
Zákon turistické lenosti zde platí jako všude jinde, takže nejvíce rekreantů samozřejmě najdete na pláži městečku nejbližší. Jmenuje se Lemonakia a ze západního okraje Kokkari sem pěšky dojdete za dvacet minut. Kdo hledá romantiku, ten ať se tu zbytečně nezdržuje. Lemonakia je z větší části zastavěna slunečníky a lehátky. Jak je na veřejných plážích ostrova Samos dobrým zvykem (a na většině řeckých ostrovů stále ještě něčím nevídaným), jsou zde kromě tradičních taveren také sprchy a docela hezká květinová výsadba včetně té sukulentní. Přestože je Lemonakia z těch tří pláží nejfrekventovanější, kdo někdy navštívil v sezóně třeba chorvatské letovisko Baška Voda, může si zde ještě stále připadat jako Robinson Crusoe.
Jeden den jsme tu prolenošili i my. Nikdy nezapomenu na tzatziky, které nám přinesl postarší vousáč s chraplavým hlasem, šéfující zdejší taverně. Bylo to největší soustředění česneku na jediném talířku, jaké jsem na našich dvanácti cestách za řeckým sluncem pozřel. Nevím jak to zde vypadá uprostřed turistické sezóny, ale na konci září se tu návštěvníci počítali na desítky (a to jsme zde byli v neděli!). Skoro bych navrhoval čtyři pětiny slunečníků odstranit, protože jsou zbytečné, a shora ze silnice vytvářejí na malé pláži dojem přeplněnosti, což spoustu projíždějící turistů v zapůjčených autech či motorkách odradí.
Jen o kousek dál je další zátoka, a v ní pláž Tsamadou. I zde je slunečníků a lehátek zbytečně mnoho, ale vzhledem k velikosti pláže alespoň nezabírají její většinu, takže dostatek místa zůstává na jejím východním konci i pro nudisty. Lidí tu bývá podstatně méně než na Lemonakii. Pokud jste však trochu roztržití a nevyžíváte se v detailních pozorováních, snadno můžete nabýt dojmu, že jste se znovu ocitli na Lemonakii, z níž jenom mezitím odstěhovali část deštníků!
O nějakých pět či šest kilometrů (busem z Kokkari za pár minut a 1.40Euro) dál na západ je poslední z trojice pláží, které splňují všechny podmínky k nicnedělání a lenošení. Jmenuje se Tsambou, je delší a především o poznání širší než dvě předchozí. Když přijedete po ránu, jste tu úplně sami. Byli jsme tu dvakrát, a první koho jsme na pláži těsně po poledni spatřili byla majitelka zdejší taverny. Pro milovníky soukromí je za východním skalním výběžkem ukryta ještě jedna menší plážička pro romantiky. I na té veliké však nebylo ani ve špičce nikdy více než dvacet lidí!
I v malém kolektivu lze zažít slušnou legraci, o čemž jsme se přesvědčili hned při  naší první návštěvě Tsambou. Nejbližší sousedé se utábořili asi šedesát či sedmdesát metrů od nás, a zabráni do četby knih bychom si jich za normálních okolností ani nevšimli, nebýt snahy toho pána být při převlékání nenápadný za každou cenu. Sotva s manželkou porovnali lehátka, pán se svlékl do půli těla a opásal se pruhovaným ručníkem. Mezi rukama třímal roztažené plavky, s nimiž se začal ohýbat k zemi. Připomínalo mi to slavnou plážovou scénu Mr. Beana se slepcem.
Ručník však povolil v tu nejhorší možnou chvíli, rozletěl se a severní vítr na chvilku ukázal, že může bejt i krutej. Kdyby  přišel někdo nezasvěcený, považoval by v tu chvíli onoho pána za nudistu při rozcvičce jógy. Chvíli zůstal nahý a naprosto zkoprnělý v předklonu, protože v pohybu mu bránily  plavky, svírající jeho nohy někde u kotníků. Nasadil si je asi na třetí pokus, který už sledovali i obojí sousedé z druhé strany pláže, ale ještě předtím se na oblázcích několikrát povážlivě zapotácel. Nebylo divu, že okamžitě po ukončení celé akce vběhl do chladné vody, aby smyl z těla veškerý pot z té dřiny.
Voda byla na severním pobřeží ostrova Samos o poznání studenější než na všech místech, která jsme až dosud na svých cestách po řeckých ostrovech navštívili. Upozorňují na to i v průvodcích, a v některých dokonce vyhrožují, že na jihu ostrova je voda ještě studenější! Nemohu posoudit, protože jsme se koupali výhradně na severu či západě ostrova. Každopádně teplota vody plně vyhovovala severským turistům, kterých tu bylo opravdu hodně.
Jedna desetičlenná dánská rodinka se usadila poblíž při naší druhé návštěvě Tsambou a zdvojnásobila tak dosavadní počet rekreantů na celé rozlehlé pláži. Dánové byli neuvěřitelně hluční, ze všeho se radovali a v chladné vodě zůstávali nezvykle dlouho. Byla to jakási severská obdoba naší rodiny Homolkových. Už jsme uvažovali, že se na zbytek dne odstěhujeme někam dál, protože minimálně sto metrů na obě strany byla pláž úplně prázdná.
Šel jsem o kus dál, abych si vychutnal chvilku ticha a vyfotil kvetoucí juky, kterých v okolí pláže rostlo hned několik. Když jsem se vracel, Ivana byla zabrána četbou, zatímco proti mně se řítil dánský dědeček se svým foťákem a žádostí o rodinný portrét. Nic netušící manželka už mezitím zpoza knížky se zájmem sledovala na břehu se formující Seveřany, kteří se sbíhali ze všech stran, aniž by tušila, že v tom divadle mám taky roli. 
Chtěl jsem to mít rychle za sebou a nenadělat přitom zbytečný kravál, a tak jsem Dánům dával rukou znamení jako fotbalový brankář při stavění zdi. Právě když jsem naznačil, že ptáček co nevidět vyletí, Ivana se otočila. Samozřejmě propukla v huronský smích, takže jsem záběr musel opakovat, a pak ještě několikrát, protože za mnou chodili další potomci kralevice Hamleta se svými aparáty. Skoro jsem začínal propadat nutkání skočit pro náš foťák a udělat si taky jeden snímek na památku.
Pak se Dánové pustili do zakoupených nanuků, a hned poté naskákali znovu do vody, až nám z toho vyskákala husí kůže. Ti ovšem dobře věděli, jestli je ten severní vítr opravdu tak krutý. Vždyť od nich vlastně vane. Kdo byl někdy v bývalé NDR, ví o čem je řeč!
Pro potencionální zájemce o lenošení přidáváme několik fotografií z pláží na severu ostrova Samos. První snímek patří pláži Lemonakia v době, kdy zde bylo nejvíce lidí za celý den! Na druhé fotografii je sukulentní výzdoba v bezprostřední blízkosti této pláže s dominantními rostlinami Aeonium arboreum 'Schwarzkopf'. Třetí snímek je pohledem na pláž Tsamadou, čtvrtý na vzdálenější a mnohem klidnější Tsambou. Odtud je i předposlední fotografie, vystihující polední atmosféru na této pláži. Její okolí bylo osázeno množsvím krásně rostlých, a především majiteli taverny udržovaných rostlin (viz poslední foto) ze všech koutů světa, mezi nimiž dominovaly juky (Yucca) s nádherně tlustými kmeny a množstvím květů na vrcholech.